Recenze knihy: „Will Potter: Green is the new red“

Tento rok vyšla fascinující prvotina amerického žurnalisty a aktivisty Willa Pottera s názvem Green is the new red: an insider’s account of a social movement under siege“. Kniha se zabývá tím, jak se stalo, že aktivisté a aktivistky bojující za osvobození zvířat (Animal Liberation Front – ALF) a za záchranu ekosystému (Earth Liberation Front – ELF), se stali domácí teroristickou hrozbou číslo jedna.

Will Potter píše už asi 10 let na téma proti-teroristické legislativy a v minulosti se účastnil nenásilných přímých akcích souvisejících se kampaní Stop Huntingdon Animal Cruelty (SHAC), která se zaměřovala na ekonomické zničení vivisekční laboratoře Huntingdon Life Siences. Při jedné takovéto akci, vkládání letáků do schránek v sousedství vedoucího pracovníka společnosti pojišťující Huntingdon, byl Potter s ostatními aktivisty a aktivistkami zatčen. Obžaloba byla velice vágní a údajný přečin zjevně banální, ale Potter se dostal do zorného pole FBI, jako potenciální eko-terorista.

Na Potterově osobní zkušenosti je sympatické, že se nesnaží budit dojem neohroženého bojovníka za Pravdu, ale že je pln obyčejných lidských pochyb a obav o svou budoucnost. Ještě než se konalo přípravné stání u soudu, navštívili Pottera dva agenti FBI a snažili se ho přesvědčit ke spolupráci dříve než začne soud – prvně pomocí nabídky zrušení obvinění, později s hrozbou, že ho (jen tak) dají na seznam teroristů a způsobí mu tím problémy v práci i osobním životě. Není těžké si dovodit, proč si FBI vybrala právě Pottera, byl mladý, inteligentní, z „dobré rodiny“, s prestižní prací u novin Chicago Tribune, čekal na grant od Fulbrigtovy komise – měl tedy hodně, co ztratit. Pro „záchranu“ stačilo jediné, do čtyř dnů se ozvat FBI a „naprášit“ na své kolegyně a kolegy, co se dá. Potter tlak nakonec ustojí, soud brzy žalobu zamítne a aktivisté a aktivistky se můžou vrátit ke svým předchozím životům… Až na to, že v Potterovi se v té době něco zlomí a začne se zajímat o to, jak je možné, že za rozdávání letáků (které se vlastně ani příliš nepovedlo), může být člověk umístěn na „černou listinu“ teroristů.

Sto a jedna definice terorismu

Pokud chcete o něčem tak obecném jako je terorismus psát, musíte si ho prvně definovat, a nebo alespoň říci, co terorismus je a co už není. Potter prochází definice terorismu tak, jak si je definují kapacity v oboru, vlády jednotlivých států Unie, úřady a agentury a všechny se v detailech liší. Aby byl čin teroristický, musí podle amerického Ministerstva zahraničí a Ministerstva vnitřní bezpečnosti být politický, FBI má širší definici a „politika v tom být vůbec nemusí“, Patriot Act přišel s definicí terorismu jako činu, který zahrnuje aktivity „nebezpečné lidskému životu“, pokud zamýšlejí „ovlivnit politiku vlády pomocí zastrašování nebo nátlaku“ – Potter namítá, že jazyk takové definice je natolik vágní, že občanská neposlušnost à la Dr. Martin Luther King, ml. může být terorismem par excellence. Asi nepřekvapí, že korporace a různé zájmové a PR spolky, které se setkávají s nevolí obyčejných lidí mají „terorismu“ plná ústa a nezřídka jdou tak daleko, že psaní vzkazů křídou na chodník odsuzují jako „terrorism pure and simple“. (Až se jeden ptá, co pak byla katastrofa v Bhópálu.)

Potter se nakonec musí spokojit s tím, že vybere principy, které sdílí většina definic terorismu:

  1. Terorismus je spojován s nezákonným užitím násilí nebo pohrůžek násilí ze strany nestátních subjektů.
  2. Terorismus je zamýšlen tak, aby vyvolal všeobecný strach mezi civilním obyvatelstvem a to i tím, které není přímo zasaženo činem samotným.
  3. Terorismu se používá jako prostředek nátlaku na vládu, aby změnila svou politiku.

Ani tyto okruhy nejsou zdaleka dokonalé (Je násilím pouhé užití síly? Musí být cílem násilí živoucí subjekt?) a i když už jsme holistické definici blízko, pořád jsme nesmírně daleko. Dal by se zde parafrázovat slavný výrok soudce Pottera Stewarta, píše Potter: „Nedokážu a nehodlám terorismus definovat, ale až ho uvidím, poznám ho.“

Potter zmiňuje zajímavou věc: Ve všech tzv. seriozních definicích se tiše předpokládá, že terorismus není nikdy činěn státem a že nikdy není činěn mocnými vůči slabým; armádní puma shozená na vesnici pak není aktem terorismu, ale součást zahraniční politiky. Druhým neviditelným průvodcem definicí je idea, že teroristický čin je mimo tzv. legitimní ozbrojené konflikty (které samozřejmě z definice můžou vést pouze státní subjekty). Nejdůležitější esencí je však to, že terorismus není nikdy to, co pácháme „my“ a je to vždy něco s čím „my“ nesouhlasíme. „My“ v tomto kontextu je bohužel státní elita.

Jsou případy „Rodiny“ a SHAC 7 terorismem?

Začátkem nultých let 21. století FBI a ATF neúspěšně vyšetřovaly požáry jatek a vivisekčních laboratoří z let 1995-2001. Shodou okolností se FBI dostal „do rukou“ jistý Jacob Ferguson, radikální environmentální aktivista, který se v 80. letech 20. století účastnil blokád dřevorubeckých prací v sekvojových lesích. Ferguson byl v roce 2001 podezřelý ze žhářství namířeného proti automobilu typu SUV, které se událo ve městě Eugene v Oregonu (tzv. „anarchistickém hlavním městě“ předchozích dekád). Díky soustavnému tlaku FBI a výslechům Velkých porot byl Ferguson, v té době závislý na heroinu, zlomen a za slib sníženého trestu nejen že vypověděl vše o svých žhářských útocích a o činech svých kolegů a kolegyň z ALF a ELF, ale navíc všechny aktivisty a aktivistky obcházel se mikrofonem ukrytým v baseballové čepici a na záznam z nich „loudil moudra“ o společné minulosti – nutno říct, že až na lehkomyslného Daniela McGowana všichni vesměs takové „interview“ odmítli. Skupina, která si říkala „The Family“ (Rodina), v té době už neaktivní, byla pozatýkána na přelomu let 2005-2006 a později u federálního soudu odsouzena za žhářství, zločinné spolčení a užití výbušnin k cca 5-15 letům za mřížemi, k zaplacení milionových reparací a někteří v souvisejících soudních jednáních dostali nálepku terorista (tzv. terrorist enhancement), která se s nimi povleče v rámci vazebního systému i v následném životě venku.

Nulté roky ve Spojeném království byly pro vykořisťovatele mimo-lidských zvířat zvláště krušná doba. Anti-vivisekční hnutí cílilo na malé laboratoře, lokální chovné stanice, a vítězilo. Několik takových objektů bylo protesty a přímou akcí zlikvidováno a muselo ze dne na den ukončit podnikání. Byla, je a málem i nebyla společnost Huntingdon Life Sciences (HLS), přední vivisekční laboratoř se sídlem ve Velké Británii, která se stala dalším a zjevně největším cílem hnutí, které si začalo říkat SHAC UK. Díky neustávajícím protestům a klesající ceně firmy, společnost doslova utekla do Spojených států a hledala ochranu tam. V USA se záhy vytvořila sesterská organizace SHAC USA sdružená kolem webu shacamerica.net, která zprostředkovávala informace o místech aktuálních protestů a přetiskovala reporty z akcí, které jí byly doručeny někým jiným, akcí samotných se ale neúčastnila (a někdy s nimi i vyloženě nesouhlasila). Taktika decentralizovaného odporu bez vůdce, kdy si každá lokální skupina sama organizovala akce a pak je i prováděla, slavila úspěch. Repertoár přímých akcí byl široký, od „piketování“ před kancelářemi obchodních partnerů HLS (podle logiky, „vy Huntingdon nepotřebujete, oni vás ano; budete-li s HLS i nadále spolupracovat, počítejte s námi…“), přes „návštěvy“ poboček bank, které rozhodovaly o půjčkách pro HLS, až po hromadný black faxing (metoda „elektronické občanské neposlušnosti“, která spočívá v odfaxování stránky, která je celá černá; tím dojde brzkému vyplýtvání toneru na straně příjemce a způsobí mu ekonomické škody).

Přímé akce byly tak úspěšné, že akcie HLS byly vyřazeny z New Yorské burzy NYSE, protože jejich cena klesla na hodnotu několika málo centů za akcii. Firma měla namále už ve Spojeném království, kde ji musela založit britská vláda, ale teprve po akcích dobrovolníků v USA HLS mlela z posledního a nepochybně by během několika měsíců zbankrotovala, kdyby nezasáhl patron Kapitálu. Šestice aktivistů a aktivistek okolo webu shacamerica.net, což nebyli nic více než známé tváře hnutí bylo zatčeno a obžalováno ze zločinného spolčení za účelem porušení zákona Animal Enterprise Protection Act. Takzvaná SHAC 7 (šestice obviněných + samotná organizace SHAC USA) byla následně odsouzena sice jen na několik málo let do vězení, ale někteří z nich dostali teroristickou „nálepku“ a SHAC USA jako taková přestala fungovat. Strach z represí je mocný.

V obou kauzách bylo útočeno pouze proti majetku a zisku. V případě žhářských útoků „Rodiny“ nebyl nikdo zraněn ani zabit (útoky se vedly se speciálním zřetelem na to, aby nebylo ublíženo žádnému zvířeti, ať už lidskému či mimo-lidskému), útoky se nevedly za cílem změny vládní politiky, ale pouze za účelem zničení konkrétní nemovitosti, auta, společnosti. V případě SHAC 7 šlo pouze o informování, samotná šestice se neúčastnila násilných akcí, které některé z lokálních skupin provedly. Připadá to někomu jako něco, co si představíte, když se řekne terorismus, ptá se Potter?

Na příkladu dvou nejznámějších „eko-teroristických“ případech Potter ukazuje, co všechno může být terorismem, pokud jsou splněny nejdůležitější podmínky, že „činy jsou namířeny proti »nám«“ a že to „jsou činy, se kterými »my« nesouhlasíme“ – kde ovšem »my« je státně-korporátní oligarchie.

Potter dále argumentuje, že tento postup státních orgánům proti ekologickému hnutí má paralelu v tzv. „Red Scare“ z Ameriky 50. let 20. století, kdy se vedly vášnivé hony na komunisty a komunistky. Potter tvrdí, že tento útok proti zelenému hnutí je veden proto, že radikální ekologické hnutí ohrožuje pozice dosavadních elit tím, že redefinuje, co to znamená být lidskou bytostí a odmítá neudržitelný statut quo.

Dva zákony proti „eko-terorismu“

S tím jak v 80. letech 20. století rostl v USA počet žhářských útoků proti jatkám, vivisekčním laboratořím a univerzitám podílejícím se na vývoji geneticky modifikovaných organismů, rostla snaha zasažených lobbistických skupin o prosazení zákonů proti „eko-terorismu“. Prvním takovým zákonem na federální úrovni byl Animal Enterprise Protection Act (AEPA), který stanovil speciální ochranu korporacím (soukromým i veřejným), jejichž podnikání nějak souvisí se zvířaty tím, že zavedl speciální tresty pro narušitele, včetně možnosti odsouzení k „teroristické nálepce“. Zákon byl schválen v roce 1992 v době, kdy počet i intenzita útoků klesaly, následkem přijatého zákona aktivita začala opět narůstat.

Taktika hnutí odporu se kvůli AEPA změnila a aktivisté a aktivistky začaly útočit na sekundární a terciární cíle – tedy ty, kteří s určitou společností obchodují. „Nedokonalost“ zákona AEPA byla v tom, že tyto cíle nebyly chráněny. Lobbisté se dlouho snažili na federální úrovni prosadit zákon, který by toto vyřešil, ale příliš se jim nedařilo a návrhy zákonů často skončily už ve výborech. Lobbisté tedy přesunuli svou pozornost na státy samotné. K tomu využili uskupení ALEC (American Legislative Exchange Council), což je platforma, které se účastní státní zákonodárci a korporátní entity a společně diskutují návrhy zákonů. To je oficiální definice, a Potter nabízí jinou a poněkud reálnější a přímější: Státní zákonodárci, kteří vstoupí do ALEC, dosáhnou na různé prebendy v podobě „seminářů“ na zajímavých místech, vstupenek do divadla, drahých večeří atp., které by si jinak nemohli dovolit. Jak už to bývá, něco je za něco. Na této zjevně nedemokratické platformě, protože nikdo mimo korporátní entity do ní nemá přístup, se vytvářejí návrhy zákonů, které by společnosti rády viděly v platnosti a od zákonodárců se očekává, že je přinesou do státních senátů a prosadí je tam.

Lobbisté agitující za zpřísnění AEPA se spojili s ALEC a na úrovní států Unie prosadili zpřísnění místních variant AEPA. Poté, co valná většina států takové zákony přijala, se otevřela cesta ke zpřísnění na federální úrovni. Roku 2006 byl přijat zákon Animal Enterprise Terrorism Act (AETA), který zpřísňuje tresty za činy proti podnikům zabývající se prodejem, chovem, výzkumem atp. zvířat a rovněž proti těm, kteří s takovým podnikem obchodují, či mají obdobné vazby. Jazyk zákona je ovšem tak vágní, že téměř není možné směřovat nenásilnou občanskou neposlušnost vůči takovému podniku, aniž by se demonstranti nemuseli bát porušení zákona AETA, což podle některých může porušovat právo na svobodu projevu podle Prvního dodatku americké ústavy. Potter se domnívá, že vágnost tohoto jazyka je záměrný chilling efekt – tedy ustanovení, které má někomu znepříjemnit jinak zákonnou tak, aby jí zanechal. Potter uvádí příklad chilling efektu z doby Red Scare: Pošta požadovala, aby ten, komu byla zasílána „komunistická politická propaganda“, výslovně požádal, ať mu je daná zásilka doručena. Což přirozeně vedlo k tomu, že množství takových zásilek nebylo ze strachu autorizováno.

* * *

To, co byste si z této knihy měli odnést je, že když jsou soukromé korporace zasaženy tam, kde je to bolí, nebojí se bojovat a doslova si koupit politiky a nimi i zákony, které by měly jejich zisky pojistit. A státní orgány jim v rády pomůžou. Proti-teroristická agenda je in a peníze se do její realizace po 11. září jen hrnou – bez nad sázky se dá říct, že stav, kdy státní agentury hledají teroristické hrozby, všem vyhovuje.

FBI si na zeleném hnutí vyzkoušela, co v praxi funguje a co ne a budou-li zákony, použije získané poznatky i na další a pravděpodobně už ne tak obskurní hnutí, jakým jsou radikální ekologové. Protiválečné hnutí a Levice jako taková se nabízejí jako možné cíle do budoucna.

Když přišli nacisté pro komunisty, mlčel jsem; nebyl jsem přece komunista.
Když přišli pro Židy, mlčel jsem, nebyl jsem přece Žid.
Když přišli pro katolíky, mlčel jsem, byl jsem protestant.
Když přišli pro mě, nebyl už nikdo, kdo by se mohl ozvat.

Martin Niemöller

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

w

Připojování k %s