Myšlenky z knihy „Melanie Joy: Why We Love Dogs, Eat Pigs, and Wear Cows“

Milovat, nebo jíst?

Jak je možné, že v jednom případě je dušené maso lahodné a v okamžiku následujícím je nechutné?

Odpovědí je: vnímání. Na různá masa reagujeme jinak ne proto, že by se fyzicky odlišovala, ale proto že je jinak vnímáme. Což Joy dokládá na faktu, že v kulturách po celém světě je obvyklé odmítat masa některých zvířat (muslimové odmítají prasata, hinduisté nejedí krávy, …) ať už trvale nebo dočasně (křesťané o půstu).

Těla zvířat jsou málokdy servírována jako celek – téměř nikdy se neservírují jejich hlavy a celé netknuté části připomínající původní zvíře. Výzkumníci v Dánsku dokonce zjistili, že lidé preferují takové masové pokrmy, které zvíře připomínají co nejméně.

Chuť je konstruována tím, co jíme. (Až na výjimky, sladké mají, z evolučních důvodů, rádi téměř všichni.)

Vzhledem k tomu, že daná kultura jí jenom malé množství jí dostupných zvířat, není překvapivé znechucení při pomyšlení na jedení některých zvířat, ale spíš jeho absence při jedení jiných.

Joy se domnívá, že toto potlačení znechucení je získané a naučené. Systém nás tím vlastně učí necítit.

Necítění znechucení se dosahuje pomocí psychického otupění (psychic numbing) což je proces, kdy se mentálně i emocionálně odpojíme od skutečného prožívání – otupíme se. Což samo o sobě není nijak patologické, je to přirozená reakce v nejistém či nepřátelském prostředí. Joy uvádí za příklad rychlou jízdu po dálnici v osobním autě, kdy se řidička i cestující musí nutně otupit, jinak by stěží zvládli představu, že se pohybují obrovskou rychlostí v malé kovové skořápce po silnici, kde jsou i ostatní stejně rychlí účastníci provozu. Problémem ale je, když se otupění stává společenskou normou, ke které je každý veden. Joy argumentuje, že to není nový jev: Lidé, kteří byli spojeni se smrtí – kati a řezníci – bývali vždy vyčleňováni mimo společnost; stejně tak dnes jsou jatka odsouvána mimo dosah veřejnosti.

Karnismus: „Věci se už tak prostě mají“

Ve druhé kapitole Joy představuje myšlenkový experiment, který každoročně provádí se svými studenty a studentkami. Joy požádá studenty a studentky, aby jí nadiktovali výrazy, které se u nich pojí s psy a která s prasaty. Asi nepřekvapí, že se psy se pojí slova jako: přátelský, inteligentní, zábavný, milující, ochranitelský, a někdy i nebezpečný. Zatímco s prasaty se pojí: zpocený, špinavý, hloupý, líný, tlustý a ošklivý. Joy následně vede se studenty a studentkami rozhovor o tom, proč psy vidí jako přátele a prasata jako jídlo:

Proč říkáte, že jsou prasata líná?
Protože se celé dny jenom povalují.
Dělají to i divoká prasata v přírodě nebo jen ta chovaná pro maso?
Nevím. Snad jenom ta z chovů.
Proč myslíte, že se prasata ve velkochovech povalují?
Pravděpodobně proto, že jsou zavřená v chlévě nebo v klecích.

Čím to, že jsou prasata hloupá?
Už jsou prostě taková.
Ve skutečnosti, prasata jsou považována za inteligentnější než psi.

Proč si myslíte, že jsou prasata zpocená?

<Bez odpovědi.>
Věděli jste, že prasata ve zkutečnosti ani nemají potní žlázy?

Jsou všechna prasata ošklivá?

Jasně.
Co malá selátka?

Ta jsou krásňoučká…, ale prasata jsou hnus.

Proč jsou podle vás prasata špinavá?
Válejí se v blátě.
Proč se válejí v blátě?

Protože mají ráda špínu. Jsou špinavá.
V blátě se vlastně válejí proto, že se nepotí a v létě se nějak potřebují ochladit.

Viděli jste u prase ve skutečnosti?

<Nikdo se nehlásí.>
Kde o nich získáváte informace?

Knihy.
Televize.
Reklamy.
Filmy.
Nevím, asi od ostatních ve společnosti.

Jak byste smýšleli o prasatech, pokud byste je znali jako inteligentní, citlivé, individua, která se nepotí, nejsou líná ani nenasytná?
Cítil bych se divně, kdybych je měla jíst. Asi bych cítil výčitky.
Tak proč jíme prasata a ne psy?
Protože prasata jsou chována k tomu, aby byla jedena.
Proč chováme prasata a ne psy na porážku?
Nevím. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel. Řekl bych, že proto že už to tak proste je.

Není zvláštní, že, bez zvláštního důvodu, jeden druh zvířat zahrneme láskou a druhý pošleme na porážku? Joy se dále ptá: „Není zvláštní, že mnozí z nás stráví více času výběrem zubní pasty v supermarketu, než přemýšlením nad tím, proč některá masa jíme a jiná ne?“

Joy dochází k zajímavému zjištění, že ačkoliv pro lidi, kteří z etických důvodů odmítají jíst maso, máme název vegetariáni, pro lidi, kteří považují jíst maso za etické, název nemáme. Joy odmítá představu, že by se jim snad mělo říkat „masojedi“ (meat eaters), protože to navozuje dojem, že jsou tito lidé při konzumaci masa odloučeni od svých idejí. Jakoby snad jedení masa bylo vně systému víry jedince. Stejně jako veganství nejí jenom o nejedení živočišných produktů, ideový systém karnismu není jen o jedení masa.

Lidé v průmyslovém světě nemusí jíst maso, aby přežili. Jedí ho, podle Joy, z jiných důvodů: Mají rádi jeho chuť a „dělalo se to tak vždycky“. Tento neviditelný systém víry je to, co Joy nazývá karnismus. (Podobnou kombinaci pojmenování a zaútočení použili feministky a feministé při zviditelňování patriarchátu.)

Jak se věci opravdu mají

Ve třetí kapitole Joy popisuje, jak se se zvířaty ve velkochovech zachází. Zabývá se především ukrutnostmi páchanými v zájmu zisku na dobytku, prasatech a drůbeži. Těm z vás, kteří s touto problematikou seznámeni nejste, doporučuji celovečerní dokument Earthlings, ze kterého se dozvíte vše podstatné.

Zajímavou poznámkou v této kapitole je pokroková idea filosofa Jeremyho Benthama, že otázka, kterou si lidé, ve vztahu ke zvířatům mají pokládat není „Můžou myslet?“, ani „Můžou mluvit?“, ale: „Můžou trpět?“ (Porovnejte s Descartovým „zvířetem jako stroj“.)

Vedlejší škody: Ostatní oběti karnismu

V kapitole následující se Joy zabývá ostatními neviditelnými oběťmi karnistické ideologie. Tyto oběti jsou neviditelné ani ne tak proto, že by je nebylo možno spatřit (právě naopak!) ale proto, že za oběti karnismu nejsou vůbec považovány. Těmito obětmi jsou podle Joy především lidé pracující na velkostatcích a samotní konzumenti a konzumentky masa.

Pracovníci a pracovnice masného průmyslu pracují ve znečištěném prostředí – na podlaze se objevuje krev a tuk ze zabitých zvířat. Neúprosné tempo automatizovaných linek, podobné těm v montovnách průmyslových výrobků, způsobuje, že pracovníci a pracovnice jsou v neustálém nebezpečí úrazu. Hrozí jim také, že si z dlouhodobé expozice škodlivým plynům vyvinou, mimo jiné, nemoci respirační, nervové a reprodukční soustavy. Asi nepřekvapí, že ve Spojených státech práce v mastném průmyslu nezabezpečuje přístup ke zdravotní péči, pro zaměstnavatele je výhodnější „obětovat“ jednotlivé nekvalifikované pracovníky a pracovnice, kteří jsou navíc často „ilegálními“ migranty a migrantkami z Latinské Ameriky, kteří mají jen okrajové možnosti, jak se bránit vůči zastrašování firemních bossů.

Drastickým problémem je emocionální vypětí z celodenního zabíjení zvířat, které si pracovníci (autorka uvádí pouze případu mužů) vybíjejí jak na zvířatech samotných, tak na svých bližních i sobě samých. Následující šokující citace pocházejí z rozhovorů Gail Eisnitz s pracovníky v masném průmyslu.

První pracovník popisuje, jak přišel na myšlenky, že svého mistra pověsí na hák hlavou dolů a zmlátí ho tyčí.

Většina naháněčů s tyčemi už byla zatčena za napadení. Hodně z nich má problémy s alkoholem. Musí pít, nemají jinou možnost, jak se vyrovnat se zabíjením; s tím, že musí zvířata celé dny nakopávat. […] Hodně chlapů […] se prostě opije nebo zdroguje, aby měli od svých problémů pokoj. Někteří zacházejí tak daleko, že týrají svoje ženy, protože se těch pocitů nemůžou zbavit. Z práce odcházejí s tímhle postojem a pak jdou do baru, aby zapomněli. Ale problém je v tom, že přestože se zpijete tak, že problémy „zmizí“, po vystřízlivění budou pořád tady.

Jiný pracovník Eisnitz řekl:

Vybil jsem si frustraci a pracovní stres na zvířatech. V šikaně byl živý vepř. Neudělal nic špatného, dokonce v šikaně ani nepobíhal. Prostě jen byl naživu. Vzal jsem metr dlouhý kus trubky a doslova toho vepře ubil k smrti. Po tom všem v hlavě neměl kost, která by byla pět centimetrů dlouhá. Prostě, když to mám říct laicky, rozmlátil jsem mu lebku. Jak jsem toho vepře praštil poprvé, už jsem nemohl přestat. A když už jsem konečně přestal a cítil, že jsem ze sebe vybil všechnu tu frustraci, říkám si, prokristapána, co jsem to udělal?

Joy logicky dovozuje, že i když se chování pracovníků může zdát extrémní a iracionální, je nevyhnutelným důsledkem práce v první linii extrémního a iracionálního systému. Traumatizovaní pracovníci masného průmyslu, kteří „na oplátku“ traumatizují ostatní, jsou pro ní dalšími obětmi násilné ideologie karnismu.

Dalšími obětmi pro Joy jsou samotní konzumenti a konzumentky masa (a živočišných produktů obecně), kteří si podle ní zhoršují kvalitu života (vyšší riziko nemocí srdce, rakoviny tlustého střeva, zduření prostaty a jiné), nevědomky ničí ekosystém, spolu s masem požívají i jisté množství fekálií.

Jakkoliv považuji Joy za brilantní myslitelku v oblastech souvisejících s etikou zvířat, v této dietologické či lékařské části spíše pokulhává a protože Joy nemá vzdělání v oboru lidského zdraví, její závěry jsou vágní. Problém s propagací veganství (či rostlinné stravy – pokud to odideologizujeme) z důvodu údajného lepšího zdraví je ten, že je dosud jen velice málo důkazů o tom, že by vegani a veganky žili déle než karnisté a karnistky. A pokud takové důkazy ze studií vyplývají, je karnistická skupina typicky složena z průměrných představitelů a představitelek. Jak by dopadla studie porovnávající délku a kvalitu života veganů/veganek s uměřenými (řekněme jednou týdně maso, tj. 10 kg masa za rok) karnisty/karnistkami, můžeme jen hádat. Proto považuji za zbytečné, a potenciálně i škodlivé, propagovat veganství s ohledem na údajně lepší zdraví.

Mytologie masa: Ospravedlnění karnismu

Lidé mají tendenci věřit příběhům, které konvenují s jejich dosavadními názory, proto nepřekvapí, že tři hlavní mýty o mase považují za fakta: Jedení masa je pro ně normální, přirozené a nezbytné. Pro detailní dekonstrukci těchto mýtů odkazuji čtenářky a čtenáře na nedávný článek autorky.

Karnistický systém spoléhá v první řadě na neviditelnost (např. fyzické umístění jatek mimo dohled veřejnosti), pokud se přesto někdo začne zajímat o tom, odkud se maso na talíři opravdu vzalo, nastupují podle Joy ospravedlňující obrany. Tyto obrany se objevují na všech úrovních: od rodiny, přes lékaře, církev a představitele státu. Někteří si této obranné pozice vědomi nejsou a v dobré víře papouškují autority, jiní, jako třeba lobby masného průmyslu a mlékárenství, to činí vědomě. Protože je pro lidi těžké odporovat autoritám (viz Milgramův experiment), podvolí se.

Neméně důležitý je podle autorky „mýtus svobodné vůle“. Pokud lidé připustí, že maso je „získáno“ za ne úplně etických okolností a nemá nutně znaky normality, přirozenosti a nezbytnosti, přesto pořád můžou tvrdit, že přesto všechno vládnou svobodnou vůlí a jedení masa si volí, protože chtějí (nemají k tomu tedy žádný konkrétní důvod). Je tomu však opravdu tak? Joy na to odpovídá asi takto: Od té doby, co jste přestali být kojeni, jste jedli maso a stěží to mohli nějak ovlivnit – rodiče za vás rozhodli, co je pro vás nejlepší. Stěží jste taky někdy diskutovali s rodiči, učitelkami a lékařkami o tom, proč vás má maso údajně dělat silnými. Stalo se vám někdy, že jste se jako malí pozastavili nad masovými koulemi a přemýšleli nad tím, odkud se vzaly? A pokud ano, podpořil vás někdo v dalším rozmýšlení nebo vás bryskně „otupil“ údajnými přednostmi jedení masa? Co si myslíte o své svobodné vůli teď?

Svět skrz karnistické brýle

Žít v tomto světě znamená, podle Joy, žít ve varianci na Matrix – na fiktivní svět ve světě. Tím, že jsme přijali karnismus za svůj ideový rámec a tím, že se na svět díváme skrz karnistické brýle, zkreslujeme si vnímání reality: ačkoliv se shodneme na tom, že zvířata jsou živoucí bytosti, chováme se k nim jako živým věcem. Ačkoliv jsou individuality, vnímáme je jako abstrakce (jako „shluk“ věcí). V případě nedostatku objektivních dat je vnímáme jako kdyby jejich vhodnost k lidské konzumaci byla jejich vnitřní vlastností. Příkladem může být, že místo prasete vidíme jeho „prasečí vlastnosti“ (špinavost, bordelářství, atd.) a jeho „poživatelnost“. K tomu se podle Joy využívají tři druhy obran, tzv. kognitivní trio: objektivizace (pohlížení na zvířata jako na věci), deindividualizace (pohlížení na zvířata jako na abstrakce) a dichotomizace (pohlížení na zvířata jako na prvky kategorií).

Další „efektivní“ metodou, jakou karnistický systém používá, je racionalizace iracionálna. Na úryvku jednoho rozhovoru Joy ukazuje, jak si racionální lidé udržují iracionální vzorce myšlení bez toho, aby si všimli mezer v logice:

„Nejedl bych nic krvavého nebo polo-upečeného. […] Ten pohled na krev… Nemám rád krev, takže nemám rád, když mi vytéká z jídla, když ho právě jím.“ [Autorka se ho ptá, jaké pocity v něm vyvolává krvavé maso:] „Je to nechutné. Není to zdravé, ačkoliv vím, že pravděpodobně je zdravější zdravější jíst maso nedovařené než udělané doměkka.“

Tento paradox, ale podle Joy dává smysl, když ho budeme chápat v rámci karnismu: protože jeho modem operandi je zastření spíše než pochopení reality, je jím zobrazovaný systém dědičně iracionální.

Řečeno slovy Tolstého: „Je mi známo, že většina lidí, včetně těch, kteří snadno řeší i ty nejkomplexnější problémy, jen zřídkakdy přijme jednoduchou a zjevnou pravdu, pokud by […] je nutila připustit, že některé ze závěrů, ze kterých si nitku po nitce utkali tkaninu svých životů, byly falešné.“

Od karnismu k soucitu

V poslední kapitole se Joy zasazuje za to, aby se současní karnisté neuzavírali před skutečným světem a konfrontovali svá současná stanoviska, aby neustrnuli na tom, co jim bylo dáno a co si vědomě nezvolili, aby se posunuli od apatie k empatii.

Ti, kteří prohlédli a už odložili karnistické brýle Joy podněcuje k tomu, aby nepřestávali ostatní informovat a probouzet v nich soucit.

Melanie Joy je sociální psycholožka a profesorka psychologie a sociologie. Získala titul Ph.D. ze sociální psychologie a magisterský titul z pedagogiky. Je autorkou mnoha článků o psychologii, právech zvířat a sociální spravedlnosti. Je také autorkou aktivistické příručky „Strategic Action for Animals: A Handbook on Strategic Movement Building, Organizing, and Activism for Animal Liberation“. Její web naleznete na melaniejoy.org.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s