Dara Lovitz: Muzzling a Movement

[Recenze, která byla kdysi vyvěšena na českým Indymédiích.]

Muzzling a Movement (ve volném překladu: „Jak umlčet hnutí“) útlá knížka Dary Lovitz z roku 2010 dobře popisuje, jak funguje legislativní proces, v němž si velký byznys s plnými kapsami peněz kupuje zákony, které posouvají stát k útoku na nepříliš oblíbené, tím méně pochopené, hnutí – ale nenechte se mýlit, stát je zde tím posledním, kdo by zde byl obětí. Kniha, podle mého názoru, však selhává v tom, jaká řešení nabízí.

* * *

Lovitz učí na několika amerických univerzitách, je praktikující advokátka a aktivistka, která se zaobírá historií a vlivem zákonů směřovaných proti hnutí za záchranu ekosystému a za osvobození zvířat typicky reprezentovanými „organizacemi“ Earth Liberation Front (ELF) a Animal Liberation Front (ALF). Autorka přesvědčivě popisuje důvody ke vzniku prvního takového zákona a to Animal Enterprise Protection Act z roku 1992 (AEPA), který de facto zavádí speciální ochranu pro korporace, soukromé, veřejné i akademické, jenž při své činnosti zneužívají mimo-lidská zvířata. Společnosti provozující jatka, cirkusy, chovné stanice, pracoviště vyvíjející geneticky modifikované organismy (GMO) a jiné spadají pod speciální ochranu federální vlády USA a za útoky na jejich činnost či vůči jejich samotné existenci můžou být podle zákona AEPA vyměřeny až desetileté tresty (nebo až doživotí, došlo-li k úmrtí) a náhrada škody až do výše způsobených škod. Podle tohoto zákona byla odsouzena SHAC 7.

Autorka detailně popisuje letité snahy farmaceutických společností a lobbistických organizací za přijmutí zákonů chránících vykořisťovatele zvířat, kteří byli od 80. letech 20. století pod nepříjemným tlakem přímých akcí jak oficiálních (např. Earth First!), tak podzemních (ALF a ELF) organizací, které jim snižovaly zisky. Lobbisté a lobbistky bez problému překrucovali fakta a tlačili na příhodně vybrané politiky a političky, aby ve federálním Kongresu a Senátu prosadili zákon na ochranu svých klientů. Lovitz se na adresu politiků a političek, kteří zákony tlačili kupředu nebojí říct, že jejich jednání v tomto ohledu bylo korupční a že na něm i nemálo vydělali – nejčastěji získávali „příspěvky“ na volební kampaně a další prebendy.

Pokud jde o vztah zákonodárců ke zvířatům, Lovitz ho vidí takto: „… zákonodárci se dopouštějí chyby, že propagují speciesismus […], aby se lidé cítili z obliga, když mimo-lidským zvířatům upírají právo nebýt užíván“, vykořisťován a zneužíván“ (str. 23). V praktické rovině se to projevuje tím, že zákony, údajně na ochranu zvířat, institucionalizují rozdíly mezi zvířaty samotnými. The Humane Slaughter Act například požaduje, aby porážené zvíře před zavražděním prvně ztratilo vědomí, to se ale netýká ptáků a ryb, tedy 98 % porážených zvířat. Druhým příkladem budiž The Twenty-Eight Hour Law, které by mělo chránit zvířata při dlouhých transportech, to avšak neplatí pro zvířata, které v transportní jednotce mají „po čas cesty místo na odpočinek, vodu a krmivo“ – jedním z takových dopravních prostředků byl do roku 2006 i kamion. Zákon se ovšem opět nevztahuje na ptáky, takže 98 % zvířat zase není „chráněno“. Do třetice, státy americké Unie typicky mají zákony, ve kterých je mnohem vážnějším přečinem týrání psa či kočky než tzv. hospodářského zvířete.

Je zajímavým paradoxem, že neexistence zákonů, které by mimo-lidská zvířata opravdu chránily, vedla k vzestupu hnutí za osvobození zvířat v 70. letech 20. století, což na oplátku v následujících dekádách vedlo k ustanovení federálních zákonů zaměřujících se na skupiny zasazující se za práva zvířat. Lovitz argumentuje, že anti-teroristická legislativa cílíc na aktivisty a aktivisty za práva zvířat není ani tak motivována zamezením násilí vůči lidem, jako ochranou firemních zisků.

Lovitz dále tvrdí, že:

Části zákona AETA jsou nezákonné, protože se vztahují k obsahu daného projevu a penalizují mluvčí za jejich stanoviska, která se staví na odpor využívání a zneužívání zvířat. Neexistuje podobný zákon, který by penalizoval mluvčí, kteří se staví proti kontrole držení střelných zbraní. Tím, že AETA vyčleňuje aktivisty a aktivistky za práva zvířat, porušuje jejich ústavní práva a diskriminuje je vzhledem k jejich názoru. (str. 96)

Autorka se staví proti používání označování aktivistů jako teroristů či teroristek, protože jejich útoky jsou vždy vedeny proti majetku, či zisku, nikdy proti živým bytostem – lidským či mimo-lidským – a to proto, že aktivisté a aktivistky se typicky snaží dosáhnout světa bez násilí, kde budou mimo-lidé vymaněni z područí lidského násilí. Lovitz se domnívá, že společnost tak snadno přijala teroristickou hantýrku proto, že nevidí žádný okamžitý a zjevný prospěch z toho, kdyby zvířatům byla udělena práva, a je tedy pro společnost snadnější preferovat korporátní zisky před blahem zvířat.

* * *

Stěží by se dalo nesouhlasit s autorčinými závěry, že zákony AEPA a AETA byly vytvořeny na objednávku a, minimálně v případě AETA, posléze za zvláštních okolností i snadno přijaty. Co je ale pro mě nepochopitelné je skutečnost, že autorka implicitně předpokládá, že by tomu snad mělo být jinak – tedy, že by Kongres a Senát měly být neúplatné a zodpovědné instituce. Abych byl správně pochopen: nevidím zkorumpovanou instituci jako pozitivní hodnotu samu o sobě, jako většina lidí ji vidím jako negativum, ale oproti ostatním neočekávám, že by ony dvě zmíněné se snad kdy mohly chovat jinak, když jejich členstvo je vybíráno z omezeného okruhu technologů moci schopných si získat dostatek prostředků na volební kampaň. Nelze si také nepoložit otázku, jak může někdo jako inteligentní aktivistka Lovitz mít důvěru v soukolí, které i když koncipuje legislativu na ochranu zvířat, jak už bylo popsáno výše, nedosáhne ničeho více než znásobení už existujícího utrpení.

V tomto kontextu nechápu autorčino utěšování aktivistů a aktivistek, kteří jsou v médiích i u soudu běžně označováni jako „ekoteroristé“ a „ekoteroristky“, že jsou z ústavního pohledu v právu, že jim První dodatek Ústavy USA to a ono „zaručuje“, i když AETA zakazuje. Pokud aktivisté a aktivistky chtějí opravdu zvířata (mimo-lidská i lidská) osvobodit, nelze toho přeci dosáhnout v rámci Systému, který je zotročuje. Je toho nutno dosáhnou systému navzdory a učinit ho zbytečným a překonaným. Taková argumentace by ale asi u Lovitz byla překvapivá.

Je proto velká škoda, že Lovitz zobrazuje legitimní hnutí především jako legální hnutí. Každému a každé bez růžových brýlí na očích by mělo být zjevné, že Systém bude ad absurdum zmenšovat manévrovací prostor, ve kterém je legální proti Systému samotnému protestovat. Utahování šroubů pravděpodobně probíhá tak pomalu, že si ho Lovitz už přestala uvědomovat. Hlavním meta-paradigmatem hnutí osvobození zvířat by neměla být jeho legálnost, ale nenásilnost, jinak hnutí legitimizuje současný útlak, místo aby přeměňovalo jatka v útulky.

Muzzling a Movement (Part One) http://www.youtube.com/watch?v=Teb5A08o5-Q

Muzzling a Movement (Part Two) http://www.youtube.com/watch?v=Mel4tKazkmk

http://lanternbooks.com/audio/9781590561768.mp3

http://www.muzzlingamovement.com

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

w

Připojování k %s