Chicagská desítka – Na pomezí reality a snu

V roce 2007 vznikl film Chicago 10, film na pomezí dokumentu a agitky, který mapuje protesty proti Národnímu konventu Demokratické strany v srpnu roku 1968 a soudnímu procesu proti osmičce lídrů a jejich dvou advokátů, který po protestech následoval. Film je složen z autentických záběrů riotů a animovaných sekvencí z prostředí soudního líčení vzniklých metodou motion capture (znáte například z filmu Temný obraz).

Protesty

Válka ve Vietnamu byla v roce 1968 díky tehdejšímu prezidentovi Lyndonu B. Johnsonovi v plném proudu a protiválečné hnutí se začínalo aktivizovat proti srpnovému sjezdu jeho mateřské Demokratické strany v Chicagu, na kterém měl jeden z kandidátů získat stranickou nominaci na příštího prezidenta (Johnson se ale kandidatury předem vzdal). V dubnu toho samého roku po zavraždění Martina Luthera Kinga proběhly po celých Spojených státech masivní násilné rioty, které v Chicagu vyvrcholily nasazením Illinoiské Národní gardy (de facto armády spolkového státu Illinois) a chicagský starosta Daley nařídil policii, aby „střílela po žhářích a rabujících“.

Protestní akce proti Národnímu konventu připravovali především tzv. Yippies (Youth International Party) – političtí hippies – a volné sdružení MOBE (Celostátní mobilizační výbor pro ukončení války ve Vietnamu). Protesty měly začít „Festivalem života“, což mělo být divadlo a ukázky kontra­‑kultury v ulicích města – jako výraz odporu proti kultu smrti reprezentovaného Johnsonovou válkou ve Vietnamu a Daleyovou lokální válkou proti riotům po Kingově smrti.

Protesty měly poté pokračovat dvěma velkými pochody k místu konventu Demokratické strany, ale protože úřady aktivistům a aktivistkám odmítly vydat příslušná povolení, pochody probíhaly spíše spontánně. Starosta Daley chtěl na konventu ukázat jako „muž zákona“, který nepřipustí, aby v Chicagu protestovaly desítky tisíc lidí, a proto povolal k tisícovkám pořádkovým policistů vybavených pistolemi a obušky zálohy v podobě gardistů, kteří byli vyzbrojeni puškami s bodáky, proti­‑riotními auty s ostnatým drátem a moderním komunikačním systémem vypůjčeným od americké armády. Centrum města, kde se měl demokratický konvent konat, bylo okupováno takovým způsobem, že jeden z přítomných senátorů tento postup denuncoval jako „taktiku hodnou Gestapa“.

Jeden z nejvážnějších incidentů nastal 28. srpna před hotelem Conrad Hilton, kde byl ubytován Lyndon B. Johnson. Před hotelem se shromáždil dav o několika stovkách lidí a pokřikoval: „Hey hey LBJ, how many kids did you kill today“ (Johnsone, kolik dětí zabiješ dneska?). To nenechalo v klidu pořádkovou jednotku, která na protestující zaútočila slzným plynem a mlátila všechny okolo; tento policií vyvolaný riot se díky živému televiznímu přenosu stal nejznámějším obrázkem chicagských demonstrací ze srpna 1968.

Soudní proces

Téměř okamžitě po konci protestů byla ustavena velká porota, která měla shromáždit informace o vůdcích protestů a připravit obvinění. Začátkem roku 1969 bylo osm nejviditelnějších postav demonstrací ze srpna roku 1968 u federálního soudu obžalováno ze zločinného spolčení za účelem rozpoutání riotů, šest z nich z překročení hranic spolkového státu za účelem vyvolání zmíněných nepokojů a zbylí dva z navádění k výrobě a užití zápalného zařízení. Obviněnými byli: Abbie Hoffman, Jerry Rubin, David Dellinger, Tom Hayden, Rennie Davis, John Froines, Lee Weiner a Bobby Seale. Posledně jmenovaný byl obvinění zproštěn ještě před koncem procesu – z chicagské osmičky se tak stala sedmička.

Soudní proces se už od začátku stal komedií ne nepodobnou přelíčením s první generací RAF, kde obžalovaní verbálně napadali soudce i prokurátory a sehrávali scénky, jako když přišli na jednání v soudcovském taláru pod kterým měli chicagskou policejní uniformu. Nutno dodat že nesmyslnost předložených „důkazů“ podobnému vývoji výrazně nahrála a málokdo na americké levici tehdy pochyboval, že proces je především politickou odplatou za srpnový týden roku 1968 než čímkoliv jiným. V procesu na pozici „svědků“ se také ukázaly přední osobnosti tehdejší kontra­‑kultury v čele s Timothym Learym a celou událost tak lze s nadsázkou považovat velice reálnou předchůdkyni dnešních tzv. reality show.

Proces skončil zrušením obžaloby ze zločinného spolčení, ale k „usvědčení“ pěti ze sedmi obžalovaných z překročení vnitrostátních hranic za účelem vyvolání nepokojů a k jejich odsouzení k pěti letům vězení a pokutě. Federální odvolací soud za dva roky rozsudky zrušil kvůli podjatosti soudce a prokurátor se už proces nesnažil obnovit – snad proto, že prezidentská komise o tehdejších násilnostech konstatovala, že za ně může chicagská policie.

* * *

To, co na filmu oceňuji, je vizuální ztvárnění a solidní tempo. Co v něm bohužel chybí a co by ho vymanilo z kategorie lehce povrchní, na zábavu směřované levičácké agitky o dobrém hnutí a zlých fízlech, jsou odpovědi na nepříjemné kontroverze okolo srpnových nepokojů. Především: Proč měla nejpočetnější demonstrace jenom deset tisíc účastníků a účastnic, zatímco předchozí protiválečné protesty byly mnohem početnější? Proč byly protesty téměř výhradně „bílé“ a černoši se jich odmítali účastnit? Proč nedemonstrovali místní lidé, ale především přespolní? Čeho protesty dosáhly mimo mediální sféru? Mělo smysl jít do střetu, který se od začátku jevil jako potenciálně krvavý?

Film je proto spíše zábavnou hříčkou než dokumentem, na jehož historickou přesnost by se dalo spoléhat – přesto má smysl ho vidět, třeba v pondělí 2. dubna na Salé, a dozvědět se tak alespoň něco o masivním násilí, které změnilo protiválečné hnutí v USA.

* * *

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

w

Připojování k %s