MDŽ 2010: Markéta Pilátová – Ženy a moc v Latinské Americe

8. března proběhly na Fakultě sociálních studií (FSS) Masarykovy univerzity v Brně Oslavy MDŽ 2010 s podtitulem Ženy a moc, které organizovala Česká ženská lobby (ČŽL) a FSS. Upoutávka na tuto akci byla například na Britských listech od výzkumníka (sic) Aleny Křížkové. Česká ženská lobby by se dala charakterizovat jako reformistické sdružení „ženských“ a obecně genderových spolků a neziskovek, mimo jiné kolektivně žádající afirmativní akce na podporu ženských práv – jako např. kvóty (či parity).

Od 14.00-16.00 proběhla přednáška Markéty Pilátové Ženy a moc v Latinské Americe avizovaná takto:

Uchopily latinskoamerické prezidentky jako Cristina Kirchner a Michelle Bachelet skutečně moc do svých rukou a podařilo se jim zatřást genderovými stereotypy tak jak slibovaly? Je rozdíl mezi tím být političkou v jižní Americe a být jí v Evropské unii? Jsou tyto dvě ženy příkladem hodným následování?

V následujícím textu se pokusím shrnout postřehy a názory Markéty Pilátové na „mocné ženy“ Latinské Ameriky tak, jak je prezentovala ve své přednášce a tak, jak jsem je zaznamenal a pochopil, průběžně je prokládám konfrontacemi z mé (samozvané) anarchofemistické perspektivy. Gulášově zde mixuji Jižní Ameriku s tou Latinskou, proto se dopředu omlouvám všem, kterým by to mohlo vadit.

 

Trocha z Čapka

Pilátová začala citací úryvku fejetonu Karla Čapka O ženské otázce ze souboru O lidech: „Domáhají-li se ženy toho, aby byly rovny mužům, dokazují tím velmi jasně, že jim aspoň doposud nebo Ve vlastních očích nejsou rovny. […] Mám tedy za to, že ženy velmi chybují, dokazují-li, že jsou rovny mužům; chtějí-li něco dokazovat, ať dokazují něco jiného; že jim jsou nadřaděny. Ženské hnutí je beznadějné, pokud se domáhá rovných práv pro ženy jako pro muže; bylo by hlubší a správnější, kdyby se domáhalo, aby ženy vládly mužům. Revoluce se obyčejně nezačíná tím, že by sluhové chtěli být rovni pánům, nýbrž tím, že by jim chtěli vládnouti.“

V textu je také, že Čapek ví, jaké profese jsou pro ženu přirozené a které nikoliv, jeho text obsahuje překonané pasáže jako: „[…] Chce-li být žena advokátem nebo chirurgem, je to snad poněkud nepřirozené;“ a „Tím nikterak nepopírám sociální nutnost, aby se ženy v těchto zlých časech živily tím, že konají práce mužů; […]“ Místy čtenáři podsouvá autoritářství jako danou přirozenost: „[..] přirozenější je, chce-li [žena] vládnout advokátovi nebo chirurgovi. […] Tím, že si Pilátová vybrala tento Čapkův provokativní fejeton k uvedení své přednášky, jasně dala najevo k jakým hodnotám se hlásí: k dominanci jedné skupiny nad druhou, k elitnímu feminismu středních a vyšších vrstev, který jim má zajistit vytouženou (politickou) moc, avšak ženám nižších společenských tříd nepřinese (jak uvidíme při shrnutí vládnutí mocných žen Argentiny a Chile v závěru) zhola nic.

Proti „komunismu“ všemi prostředky

„Východní Evropa prošla“, podle Pilátové, „podobným vývojem jako Latinská Amerika, jen v opačném gardu: v Latinské Americe byly [v nedemokratických časech] u moci pravicové vlády, ‚u nás‘ levicová.“ Pilátová tvrdí, že „intelektuálové v Latinské Americe jsou rudí až za ušima – komouši, no.“ Protože věděli, že Pilátová je z Východní Evropy, svého času ji naivně zvali, aby přednášela o kolektivizaci [pravděpodobně o zemědělství v 50. letech v Československu] a ona jim tam „ukázala, jak to bylo doopravdy.“ Latinskoameričtí intelektuálové mají být „rudí“ proto, že komunisté byly za pravicových diktatur jedinou fungující opozicí.

Pilátová ke své škodě není seznámená se známou skutečností, že režim v Československu mezi lety 1948-1989 nebyl levicový (natož komunistický), i když vládla takzvaná „komunistická“ strana, více lze nalézt např. ve Valach, M. Svět na předělu, 2009 a bezpochyby i jinde. (Idea je asi takováto: Pokud byl systém levicový musel splňovat atributy, které se vážou k levicovým systémům – reálná svoboda, komunitní vlastnictví, přímá demokracie atp., pokud je je neměl, nebyl levicový.) Tato diktatura byla spíše pravicová, Pilátová se zcela zbytečně v průběhu přednášky naváží do „komunistů“, které chápe pouze v úzkém stalinistickém kontextu. Jiným a podle mého názoru úplnějším vysvětlením relativní „rudosti“ jihoamerických intelektuálů je to, že v Jižní Americe jsou do dneška obrovské masy chudých, které pravicové diktatury ani demokratické vlády nedokázaly saturovat a spíše naopak generovaly; tamější země se pohybují v žebříčku nerovnosti příjmů mezi chudými a bohatými na nejnižších příčkách. Intelektuálové jsou tam jen tak „rudí“, jak jsou místní režimy neoliberální.

…žena má úrodný klín a víc nic

Ženy a jejich úděl v Latinské Americe Pilátová charakterizuje takto: „Latinskoamerické společnosti jsou výrazně patriarchální, až machistické, a spolu s vlivnou katolickou církví dělají ze ženy ‚stroj na rození dětí‘ a jedince téměř beze práv. Proto, když už se jim dostane společenského úspěchu, jsou hrdé na to, co si vydobyly – nestěžují si jako Češky na svůj těžký ženský úděl a svou ‚ženskost‘. Ochotně obětují, v kontrastu s Evropankami, svůj osobní život a pozici v rodině.“

V Latinské Americe jakoby neproběhla druhá feministická vlna a ženy stále bojují za svobodný přístup k „pilulkám po“, potratům, atd. Na jednu stranu musím přednášející dát dodatečně za pravdu, české političky jsou místy ufňukané až běda – předvedly to v panelové diskuzi stejný den o dvě hodiny později (např. Lenka Mazuchová z ČSSD si stěžovala, že delegátky na schůzích nemají kam na tu dobu sjezdu umístit své děti… – To nemají partnery/partnerky, kteří by se o děti mohli/y postarat? Proč si svépomocí neseženou krátkodobé hlídání a čekají, až to někdo vyřeší za ně?); na druhou stranu mi není zcela zřejmé, co je tak následováníhodného na obětování svého osobního života na oltář partajního boje o moc; doktor Koukolík by možná podotkl, že to souvisí s deprivací dívek v dětství (jejich implicitní marginalizací), výsledkem ale bohužel je patologický jev, ne vzor k adorování…

(Ko)prezidentka Evita Perón

„První historicky významnou ženou v jihoamerické politice byla Eva Perón, lidově zvaná Evita, která přišla v patnácti jako vesničanka do Buenos Aires. Eva byla ambiciózní a toužila vstoupit do politiky.“ Protože jako žena neměla tehdy volební právo, a proto [sic] podle Pilátové nemohla kandidovat ve volbách. „Evě se poštěstilo poznat se s Juanem Perónem, pozdějším prezidenta Argentiny a díky tomu na vládě (částečně neoficiálně) participovat.“ Podle Pilátové „byla tehdejší Argentina nestabilní kvůli sociální nerovnosti. Perónovi se tomu snažili udělat přítrž a rozdávali peníze všude možně, investovali do nákladných projektů, zaváděli plošné sociální programy. Po čase tomu vojáci udělali přítrž a dosadili ‚Isabelitu‘ Perón, která měla vládnout s pomocí věštců.“

Zde jen malou poznámku, že možnost volit a možnost být zvolen/a jsou dva odlišné instituty.

„Vzpomínky těch, kteří přežili vojenskou juntu“, podle Pilátové, „jsou nápadně stejné jako vzpomínky Čechů trpících za ‚komunismu‘.“

„Vojáci taky promrhávaly peníze, kde mohli a navíc si při předávání moci demokratickým institucím vyjednali ‚amnestii‘,“ což je podle Pilátové, „stejně jako ‚u nás‘.“

Argentina v roce 2001 zbankrotovala, protože „peníze nebyly v bankách.“

O ekonomické krizi v letech 1999-2002 na Wikipedii.

Cristina Elizabet Fernández de Kirchner

Na scénu přichází prezidentka Cristina Elizabet Fernández de Kirchner. „Cristina Kirchner a její manžel Néstor Kirchner jsou vlastníci hotelů, kteří vydrancovali Patagonii. Stylem svého vládnutí imitují Perónovy – projevy z balkónu, styl oblékání, atp.“ Prezidentce zlomila vaz agrární krize: „Kirchner ohlásila zvýšení exportní daně na sojové boby o 4 %, tím si vysloužila soustavné blokády silnic a omezení dovozu potravin do Buenos Aires z vesnických oblastí. Což následovala panika a skupování zboží v obchodech. Kirchner po čase tlaku ustoupila.“ Cristině Kirchner klesá popularita a Argentina „míří k polo-diktatuře“. „V Argentině se“, podle Pilátové osobní zkušenosti, „nekonají tiskové konference, a proto se nelze dozvědět, co se v zemi opravdu děje. Svobodný tisk v Argentině neexistuje.“

Část o (ne)konání tiskovek je docela úlet, nechápu, jak může neexistence tiskových konferencí vlády či prezidentky souviset s politických životem do té míry, že lidé neví co se v zemi děje a implikovat „nesvobodu“ tisku. Jako kdyby se na tiskových konferencích říkala Pravda a na tisková prohlášení přísahalo. Domněnka, že v Argentině není svobodný tisk, je pravděpodobně lichá, přečetl jsem si záznamy na Wikipedii o dvou nejčtenějších novinách – Clarín a La Nación – a nezaznamenal jsem jedinou zmínku o cenzuře; v indexu svobody tisku podle Reportérů bez hranic figuruje Argentina na 47. místě – v blízkosti Slovenska, Španělska, Hong Kongu a Grenady. Zde má buď Pilátová velmi přísná kritéria na svobodu tisku, nebo jen tamější tisk nepíše tak, jak ona chápe svět kolem sebe, a proto ho chápe jako nesvobodný.

O exportní dani: ve skutečnosti chtěla Kirchner zvýšit exportní daň o 9 % (z 35 na 44 procent).

Kirchnerovi vlastní dva hotely, ale především jsou vystudovaní právníci a profesionální politici, kteří dokázali zhodnotit svůj majetek mezi lety 2003-2009 sedmkrát.

„Argentina falšuje čísla o inflaci, nechce platit zahraniční dluh.“

„Nikdy se nezastala čínských disidentů.“

Uvádím tenhle výrok jenom pro zajímavost, v nejmenším mě nenapadá v jakém kontextu mohl být pronesen…

Přínos Kirchner jako prezidentky pro ostatní ženy

Závěrem ke Cristině Kirchner bych rád zdůraznil vše, co jako žena ve vysoké funkci udělala pro ostatní ženy, bohužel nemůžu, Pilátová v tomhle směru nezmínila jednu jedinou skutečnost. Po přečtení záznamu o Kirchner na Wikipedii jsem došel k názoru, že provádí stejnou politiku, jakou by na jejím místě prováděl kdokoliv jiný, ať už žena či muž a drží se vyšlapaných cestiček. To, že je žena, podle mého názoru, nemá vliv na její reálnou politiku.

Verónica Michelle Bachelet Jeria

„Michelle Bachelet je protřelá Chilská politička, jejíž otec byl umučen Pinochetovou juntou. Jako ministryně obrany musela ‚emancipovat‘ armádu – stejně jako v Česku“, říká Pilátová. „Latinskoamerické vlády se bojí především vojenských převratů. Bachelet armádu demokratizovala.“

Nevím, proč Pilátová stále zmiňuje jakousi „emancipaci“ armády, pravděpodobně tím myslí její modernizaci a podřízení demokratickým strukturám, je zajímavé zmínit, že armáda v roce 2003 bezprecedentně prohlásila, že „už nikdy“ nesvrhne chilskou demokratickou vládu.

„Za ty čtyři roky, co byla prezidentkou dokázala spoustu věci prosadit, ale taky spoustu věcí prohrála, stejně jako Cristina Kirchner prohrála tři měsíce trvající válku se zemědělci, například tam, kde by to určitě nečekala. Navrhovala školský zákon, který měl vyřešit problémy státního školství na druhém stupni a na vysokých školách – což mělo i svůj sociální rozměr. Tento zákon byl vysokými školami odmítnut jako nedostatečně štědrý, jako například u otázky dopravy žáků do škol zdarma a jiných sociálních výhod, na které chilský stát prostě neměl peníze, přestože HDP Chile roste o 6 % ročně. Stávky vysokoškoláků trvaly několik měsíců a předznamenaly její konec, ač se Bachelet snažila svůj volební program plnit, společnost byla nespokojená s pomalým tempem reforem.“

Za prvé, interpretace Pilátové ohledně pozadí protestů jednoduše nedává smysl. Podle Pilátové Bachelet připravila školskou reformu, která se však univerzitám nelíbila a tak začali vysokoškoláci stávkovat… Statisíce lidí v Chile 30. května protestovalo, protože reformy „nejsou dost štědré“? Nebylo za tím něco víc? V Chile je od konce Pinochetovy diktatury v roce 1990 platný ústavní zákon o školství zvaný LOCE, který ve veřejném školství dává maximální autoritu místním vládám (municipalitám), v soukromém sektoru pak soukromým korporacím, a marginalizuje předchozí široký vliv studentů, rodičů a učitelů na chod školy. Tento zákon v praxi činí chilské veřejné školství velice nekvalitním, jak už zmínila i Pilátová (viz video). Bezprostředním popudem k protestům bylo až dubnové zvýšení poplatku za přijímací zkoušku na univerzitu na 28 000 chilských peso (asi 1 220 Kč v tehdejší měně) a dohady o údajné restrikci studentského jízdného, což by postihlo především studenty a studentky z nemajetných rodin. V květnu 2006 studenti a studentky středních škol začali obsazovat své mateřské instituce, celkem jich bylo asi sto; 30. května proběhla celodenní celostátní stávka, které se zúčastnilo 600 000 až milión lidí, paralyzováno bylo 250 středních škol, tři univerzity; násilné potyčky byly ten den četné. Vysokoškoláci v tomto protestu hráli jen malou a spíše jen solidární roli oproti středoškolákům. Evidentní hloupostí je tvrzení, že doprava žáků do škol je sociální výhoda – není to spíše tak, že ti, kteří potřebují tuto podporu, jsou na začátku znevýhodněni svým sociálním/třídním/aj. statusem a tedy ona dotace je jenom jakousi afirmativní akcí? Podobnou akcí, jakou reformní feministky požadují dnes pro sebe? Také je neúmyslně vtipné, že Pilátová řadí „začátek konce“ Bachelet na dobu asi 2-3 měsíce po jejím uvedení do úřadu (11. březen 2006); jak říká Sir Humprey z televizního seriálu Jistě, pane premiére: „Většina premiérů beztak vydrží jen pár měsíců, než začne mlít z posledního.“ A já dodávám: nejen premiérů, ale i prezidentek.

Za druhé, Pilátová jako správná elitářka nepřeje sociálním programům, parafrázoval bych to asi jako „na sociální intervence si musíme prvně vydělat“. Začněme trochou statistiky, která nás snad dovede k pochopení, proč ten chilský stát „nemá peníze“. Pro lepší pochopení vztahuji Chile k České republice ne snad proto, že by jí měla být vzorem, ale proste proto, že to bude názorné. Chile není typická chudá země, jak by se na první pohled mohlo zdát. Od doby vlády Pinochetovy junty se ekonomika výrazně otevřela zahraničnímu kapitálu a s pomocí MMF a Světové banky byla restrukturalizována. Hrubý domácí produkt Chile na hlavu v nominálních cenách přepočtených na USD byl v roce 2009, v závislosti na zdroji dat (MMF, Světová banka nebo CIA World Factbook), mezi 8 000-10 000 dolary (v ČR mezi 18 000-20 000 USD) a zaujímala zhruba padesáté místo na světě, tj. na úrovni nejchudších členů Evropské unie (ČR 35. místo). Podíváme-li se na distribuci bohatství v porovnání s ČR, dojdeme k následujícím zjištěním: 10 % nejchudších Chilanů vlastní 33 krát méně než 10 % těch nejbohatších (106. místo ze 126 zemí), 20 % nejchudších už „jen“ 15.7 krát méně než 20 % nejbohatších (107. místo), Gini index 54,9 (113. místo); pro ČR vychází tato čísla: „10 %“ – 5,2 (2. místo), „20 %“ – 3,5 (2. místo), Gini 25,4 (4. místo) [zdroj dat]. Statisticky vzato, spodních 10-20 % obyvatel Chile je 4-6 krát chudších než stejná relativní množina obyvatel ČR. Je zjevné, že ne absolutní „chudobnost“ chilského státu jako takového, ale disproporce distribuce bohatství je tím prubířským kamenem. Ostatně jako u státu a jeho společníka kapitalismu vždy a všude. Buďte ostražití, až uslyšíte, že Mezinárodní měnový fond či Světová banka má pro oblast, kde žijete Plán

Přínos Bachelet jako prezidentky pro ostatní ženy

Stejně jako v případě Kirchner, Pilátová nezmínila nic, co by politiku prezidentky Bachelet činilo výrazně jinou od jejich mužských předchůdců. Nezmínila ani co Bachelet pro ženy významného udělala. A vzhledem k tomu, že Oslavy MDŽ 2010 byla akce feministická, věřím, že kdyby něco takového Bachelet udělala, bylo by to zmíněno. Bachelet vidím, nejen díky přednášce Markéty Pilátové, jako konformní ochranitelku neoliberálních reforem z dob junty, která nevytvořila nic, co by podporovalo a legitimizovalo požadavek reformních feministek na podíl na ovládání druhých.

Další, letmo zmíněné, jihoamerické političky

  • Íngrid Betancourt
    • vězeňkyně FARC, nedávno osvobozená
  • Mireya Moscoso
    • prezidentka Panamy
    • „tvrdá ruka“ proti dětským gangům (tzv. sicarios)
    • závěrem svého funkčního období propustila na svobodu čtyři kolumbijské „Mašíny“ (sic), kteří připravovali atentát na Fidela Castra. [A nejznámější z nich, Luis Posada, fanatický anti-komunista, má mít na svědomí teroristický útok na kubánský Let 455. Tady Pilátová přestřelila víc, než bylo obvyklé v celé její přednášce.]
  • Laura Chinchilla
    • kostarická prezidentka-elect
    • má podíl na zlepšení vnitřní bezpečnostní situace v Kostarice

Co se jinde nevešlo

Pro Pilátovou je inspirativní bojovnost latinskoamerických žen.

V Latinské Americe je oblíbený Den matek, MDŽ je tam „svátek anarchistek“, které konají „pochody“.

Diskuze

  • D1: Anna Matušková: Jihoamerické ženy-političky jsou součástí elity a mají služky, které se jim o vše postarají.
    • O1: Markéta Pilátová prvně nevybíravě obvinila Matuškovou, že špatně chápe pojem Jižní Amerika (měla ho zaměnit za pojem „Latinská Amerika“) a požadovala od ní „vysvětlení“. Jak to souviselo s dotazem jsem ale nepochopil… Nakonec se Pilátová uvolila k odpovědi: „To je tím, že lidé tady nejsou zvyklí na sluhy, nechtějí za ně dát část svých příjmů. A latinskoamerickým ženám nevadí obětovat oproti ženám v Evropě čas, který mají na své děti, politice.“ [Zajímavý nápad: emancipovat se díky, služebným… Je opravdu normální mít sluhy?]
  • D2: Moc katolické církve v Latinské Americe.
    • O2: Je velká ale slábne.
  • D3: Evropa a Jižní Amerika jsou si velice podobné (byl v Peru).
    • O3: „Ano jsou si podobné. […] Intelektuálové v Latinské Americe jsou rudí až za ušima […] Je třeba znát kontext a nepropadat nálepkování.“ [:-)]

Uroboros, aneb Čapek by měl z ženské vlády radost. Určitě.

Jak Pilátová svou přednášku citací z, při dnešním pohledu, nekorektního Čapkova fejetonu začíná, tak i končí. Fascinaci mocí jedněch nad druhými ze začátku přednášky uzavírá domněnkou, že Karel Čapek by byl potěšen, kdyby viděl, že v Latinské Americe ženy vládnou mužům… Osobně jsem přesvědčen, že reformní feministky musí být spíše zklamané z toho, že jejich ideje v praxi – ženy ve vedoucích politických funkcích – nemají pro temnější ženy jako celek reálných pozitivních dopadů.

Netvrdím tím, že ženy nemají právo na alikvotní podíl na utváření světa, ale stejné právo mají jiné marginalizované skupiny – staří a mladí lidé, menšiny, nezaměstnaní, bezdomovci, … – ale že „ženy“, „muži“, „staří“, „mladí“, atd. nemají právo si skupinově ani jednotlivě osobovat vládu nad někým jiným než sebou samým/i. Pro mě osobně je směr, kterým se Česká ženská lobby vydává, když chce posílit postavení žen ve společnosti, zdiskreditovaný. Je třeba hledat jiné cesty.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

w

Připojování k %s