Jak vypadá kapitalistická „lidská tvář“ a realita

V pondělí jsem si v internetové verzi Brněnského deníku přečetl článek Letošní zima v Brně: zemřeli tři bezdomovci, autora Jana Němce. Od současného studenta Mediálních studií a žurnalistiky na FSS Masarykovy univerzit a tedy budoucího novináře, bych čekal více kritického úsudku jednak při výběru komentátorů dané zprávy: tří mluvčích, dvou ředitelů a jen jednoho bezdomovce. Protože o ty tady jde ze všeho nejméně. Především jde o to udělat náležitou reklamu nejvýstavnějšímu stánku konzumu ve městě a i v novém roce ujistit čtenáře, jak to s ním hodní kapitalisté myslí dobře. Posuďte sami, když myslí na chudáky bezdomáky, budou to asi myslet dobře i s vámi, Brno-normo-morče-človíčkem, že ano?

Přes den se [bezdomovci] chodí zahřát třeba do nákupních center. Často se objevují i v obchodní galerii Vaňkovka. „Vždy, když klesnou teploty, přijdou se ohřát i k nám. Většinou si na ně nikdo nestěžuje. Když se chovají spořádaně a nepijí alkohol, necháváme je u nás. Samozřejmě ale jen v provozní době centra,“ řekl ředitel galerie Vaňkovka Martin Kondrát.

Asi takhle si Martin Kondrát představuje příspěvek Vaňkovky k tak oblíbené „společenské odpovědnosti“, kterou razí jeho mateřská pobočka ECE v Německu; počesku. Krásnými leč levnými slovy. A autorovi článku to nevadí, bez pokusu o kritickou reflexi dává Kondrátovi prostor, aby ukázal „lidskou tvář“ kapitalistické demokracie. Nekonfrontuje manažerova líbivá slova s faktickým stavem, kdy vlastníci drží nemovitosti prázdné z čistě spekulativních důvodů a miliony lidí jsou tak bez domova a jim bráněno takové objekty smysluplně využít. Nekonfrontuje ho ani s očividným faktem, že „podivné existence“ jsou z veřejných prostor (nádraží, center měst) vyhazovány, tak jak by mohly být v privátních trpěny?

Pěkná blbost ten výrok, řekl jsem si tenkrát, ve Vaňkovce přece bezdomovci vidět nejsou. V nejvíc nóbl obchoďáku ve městě, kam se lidé chodí jen tak projít – jako po rynku – by je nenechali ani ohřát ony pohádkové „jen-dva-prstíčky“. Vaňkovka je místo pro „lepší společnost“, která tam chodí vyparáděná jako do opravdové galerie, a ta lidi bez budoucnosti vidí nerada, kazí to „imidž“ místa a byznys vůbec.

Ve čtvrtek končím v práci později než obvykle a sámošku v panelákově bych už nestihl, a protože potřebuji i lehce nezvyklejší potraviny, mířím do Vaňkovky, která bude otevřená i večer. Okolo půl osmé bylo už chladno a to tak, že mi na kloubech na ruce lehce praská kůže. Podle ČT24 mohlo být nula stupňů Celsia přes den, večer to nemohlo být lepší. Po vstupu do Vaňkovky si sundávám kapuci a čepici a rozhlížím se, kudy ke zdravé výživě. Ve svatostánku je v tu chvíli velice málo věřících, čas hlavních modloslužeb pro dnešek nepochybně pominul, kněží se nudí za reklamními poutači; neomylně mířím k cíli.

Asi po dvaceti metrech mě zaujala dvojice mužů sedících na lavičce u eskalátorů; první okolo šedesátky se třemi zuby v jinak bezzubých ústech v klidu sedí a usmívá se, evidentně je rád, že je rád, předkloněn, ruce v klíně, místy potrhané oblečení – říkejme mu Pan Čtyřka; druhý mezi třicítkou a čtyřicítkou, dvoutýdenní strniště, delší vlnité vlasy, ležérně sedí a něco si čte, tescotašku po ruce, čistě oblečný, ale rozhodně ne podle poslední módy, ba ani ne předposlední — prostě Pan Pětka jako vyšitý. Ani jeden z nich není zjevně podnapilý.

Přistupují k nim dva sekuriťáci ve šviháckých oblecích a s mimozemským krámem v uchu, rozhlíží se, hodnotí situaci; jeden z nich si pohladí ucho – přivolává kolegu na pomoc. Teď už jsou tři, jako ti umrzlí bezdomovci, mají přesilu a jdou na to. Intuitivně zastavuji kousek od lavičky s myšlenkou, že budu situaci sledovat a svou přítomností pomůžu Čtvrtému a Pátému k lepšímu zacházení od vykonavatelů „nezbytného“. Převazuji si tkaničku. Ochránci majetků se zatím obrací k Pánovi Pětce: (povýšeně a rutinně) „Tak už zase?! No, jo… Tak půjdem, jo?“ Blíží se k němu, Pan Pětka sbírá své věci. Přemísťuji se o kousek vedle.

Na chvíli se setkávám s pohledem jednoho z exekutorů, je překvapený, že ta situace vůbec někoho zaujala. Dívá se o vteřinu déle než bych při podobné situaci čekal, hodnotí mě. V té chvíli jsem si nemohl nevzpomenout na svou novoroční perlustračku od Karvinských strážníků, kteří naznali, že kdo ve sváteční den běží po ulici, je osoba hodna prověření a zaznamenání. Preventivně samozřejmě. Odnesl jsem si z toho poučení, že kdo má měsíční strniště, spěchá a nepohybuje se přitom autem – je exot. Sekuriťák dochází ke stejnému závěru jako strážník, ale chybí mu nade mnou ta pravá moc a otáčí se ke svému primárnímu cíli, Pánovi Pětce, a společně s parťáky ho „doprovází“ k východu. Jeden z nich letmo prohodí k Panovi Čtyřce: „Takže za pět minut…“

Usmál jsem se na Pana Čtyřku, pohodil hlavou, že takhle už to Chrámu chechtáků chodí a šel si pro večeři. Na zpáteční cestě jsem už ani jednoho z mužů neviděl. Ale třeba si o nich přečtu v Brněnském deníku. Že zase v Brně umrzli bezdomovci. Číslo Čtyři. Číslo Pět.

Původně vyšlo v Britských listech.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s