Jak brněnské Světové sociální fórum nikoho nevytrhlo

Tomáš Gawron měl pravdu, Světové sociální fórum nikoho „nevytrhne“; zvláště bude-li takové, jaké bylo to brněnské. A že to byl smutný pohled. Fórum, které si klade za cíl, mimo jiné, vytvořit prostor pro diskuzi a vytváření návrhů, které by měly lidstvo přiblížit onomu „jinému světu“ ze sloganu „Jiný svět je možný“, ve své brněnské inkarnaci nenabídlo více než reformismus, stará vyčpělá myšlenková schémata, defétismus a minimální zájem o názory a potřeby neprivilegovaných.

Začněme tím, čím fórum nebylo; může to znít jako contradictio in adjecto, ale fórum nebylo koncipováno jako fórum – místo, kde se diskutuje. Na tříhodinové sezení bylo naplánováno šest přednášek či referátů a nespecifikovaný časový prostor pro diskuzi, realita života tomu ale chtěla, že jedna a jeden přednášející se kvůli nemoci nezúčastnili, čímž se teoreticky zvětšil prostor pro diskuzi v plénu, hledání alternativ vývoje. Teoreticky snad, prakticky nikoliv: referenti protáhli své příspěvky a na diskuzi zbyla půl hodina. To je panečku fórum!

Česká mutace Světového sociálního fóra byla především sešlostí kademiků pro ně samotné. Protože „fórum“ začalo s čtvrthodinovým zpožděním, měl jsem možnost si udělat malou statistiku obecenstva, co se týče jeho věku. Z dvaceti přítomných bylo, dle mého odhadu, sedm do třiceti let, deset nad šedesát pět a jen tři v tzv. produktivním věku (ať to znamená, co chce); v percentilech: 35—50—15. Počet lidí se postupem času zdvojnásobil, ale poměry věkových kategorií zůstaly zhruba zachovány. Ukazuje to podle mně na několik skutečností — mladí lidé vypadali na studenty sesterských fakult FF a FSS, starší ročníky zase na jejich současné a emeritní vyučující, všichni se tak nějak znali (nově příchozí se osobně zdraví s půlkou sálu a pronáší: „…a, je to tady samý známý…“, usmívá se). A já se ptám, jaký má význam konat „fóra“ pro naše přátele? Copak se od nich dozvíme něco zásadně nového? Bylo chybou, že se nepodařilo přilákat širší vrstvy společnosti, které především nesou tíži neoliberalistického kapitalismu, námezdně pracující z robotáren, nezaměstnané, bezdomovce a jiné z třídy prekariátu. Ale jak se to asi měli dozvědět? Schválně si zkuste zadat klíčová slova „české“, „světové“, „sociální“ a „fórum“ do vašeho oblíbeného vyhledávače. Najít, kdy a kde se „fórum“ koná, je netriviální záležitost. Mám za to, že nejlepší informace se daly získat z univerzitní šeptandy.

Při představování přednášející se udála komická situace, jeden z moderátorů uvádí každého jednotlivého jeho jménem, příjmením a vědeckým titulem, u třetího v pořadí se zastaví a říká: „Vojtěch Kotecký… docent nebo doktor?“ — „Emm… ani jedno…“ Asi jsem už odvykl univerzitnímu prostředí, ale přijde mi obecně zvláštní očekávat, že někdo takový titul má. Je to odtržené od reality a podporuje to mou domněnku o spřízněnosti zúčastněných.

Prvním ze čtyř referentů byl Jaroslav Šabata s přednáškou na téma „Aktuální význam Pařížské charty za novou Evropu [PDF]“, kde popsal tuto chartu a vyzdvihl především bod, kde je zmíněno „ohromné uspokojení“ (str. 6) Západního světa nad tehdy probíhajícím zvovusjednocením Německa (či také připojení NDR k SRN). Šabata zdůraznil, že sjednocení Německa požadovala už v roce 1985 tzv. Pražská výzva, jejíž formulace se účastnil, a to na demokratickém základě a pod novou ústavou. Což se ve světle informací, které se dostaly na světlo světa u příležitosti dvacátého výročí pádu Berlínské zdi — apely Západních politiků na Gorbačova, aby v NDR zjednal klid, jeví jako novátorské. Dále Šabata naznačil možnou influenci Pražské výzvy směrem k Pařížské chartě, což ale nijak nedoložil. Osobně vidím skepticky četné české snahy o „dokázání“ své nezbytnosti pro vývoj a budoucnost Evropy a světa.

Jaroslav Šabata se dále zaměřil na komentování ekonomické krize, Valachova Obnovení strachu I., Palatova článku v Lidových novinách, kde měl údajně dehonestovat Edvarda Beneše, atp. Z celého toho vypravovaní byla zřejmá víra ve stát jako instituci, možnost přeměnu evropských sociálně demokratický stran ve strany hájící zájmy lidu. Jestli to je ta nabízená cesta k „jinému světu“, tak pánbůh s námi. Mně přijde zřejmé, že politické strany jsou mocenské entity, které zdola nemůžeme kontrolovat a které se starají především o svůj vlastní prospěch, Šabata věří, jak to chápu já, v jejich dnes upozaděný, přesto obnovitelný, étos. Co jsem ovšem z referátu nepochopil je, jaký je ten „aktuální význam Pařížské charty“ a jaké alternativy k neoliberalismu nabízí. A nejsem sám.

Druhý přednášející Martin Škabraha se zaměřil na prolínání sociálních a ekologických témat. Tvrdí, že sociální a ekologické problémy spolu souvisejí a tvoří jakýsi pomyslný „tandem“, kde když udělá krok jeden, druhý ho brzy „dožene“. Dokládá to na skutečnosti, že bohatí lidé se dokáží lépe bránit před ekologickým znečištěním, můžou se snáze přestěhovat ze zasažené oblasti do jiné. Domnívá se, že znehodnocování půdy, jehož jsme statickými pozorovateli, ať už z důvodu růstu zástavby či rozšiřování silniční sítě, může být do budoucna vážný problém.

Škabraha si všímá naší „kolaborace“ se současným Systémem: současný ekonomický systém v kapitalistických demokraciích je ve vysoké míře založen na konkurenci (jak kapitalistů samých mezi sebou, tak nás — jejich lidských zdrojů) a inovaci (rychlý vývoj nových konkurenceschopných produktů a současné snižování nákladů na straně druhé), to vede ke vzniku prekarity ve společnosti, kterou se snažíme řešit na úrovni státu skrz sociální sítě a navázané jistoty. Tu je ovšem nutno financovat z ekonomického růstu, nebudeme-li podporovat Systém — např. prací a placením daní — doplatí na to ti nejpotřebnější, ti lapení do sociální sítě, protože nebudou prostředky na mírnění sociálních problémů. Přestože Škabraha nenabízí, jak z vlaku ze stanice Práce do zastávky Konzum vyskočit, varuje alespoň před tím, abychom se neredukovali na pouhé lidské zdroje, protože jediným smyslem zdroje je být vytěžen. Přednášku hodnotím jako mnohem záživnější a více k tématu alternativ k neoliberalismu, než příspěvek Šabatův, přesto jsem čekal trochu více a Škabraha k tomu snad i nakročeno měl.

Po krátké přestávce se zhostil slova třetí přednášející Vojtěch Kotecký z Hnutí DUHA. Zapůsobil na mě rozporuplným dojmem. Na jedné straně se vymykal od ostatních přednášejících svým živým aktivistickým neakademickým projevem, který se držel jedné základní myšlenky — regulací ekonomiky ekologickými daněmi, na druhé straně nezastíranou snahou o pouhou reformu stávajících kapitalistických pořádků.

Ekonomiku zasaženou krizí je třeba, podle Koteckého, změnit tak, abychom z ní vykročili „správným směrem“. Tím by mělo být ukončení lití peněz do ekonomiky (tím podle mně myslí sanaci bank a záchranu zastaralých bankrotujících odvětví) a přesunutí se na podporu ekologických technologií (nemůžu si pomoct, ale to mi přijde také jako „lití peněz do ekonomiky“, pouze do jiných kapes). Dále předkládá konkrétnější recept jak na to — ekologická daňová reforma. Ta by přenesla tíži daní na ty, kteří působí ekologické škody a tím je motivovala k vyhledávání ekologicky méně škodlivých postupů. Kotecký přichází s příkladem transferu zboží na velké dálky, kde ekologické náklady jsou jistě enormní, ale nejsou nejsou započítány do celkové ceny přesouvaných produktů. Zdanění transferů, zjednodušeně řečeno, podle toho, na jakou vzdálenost a jak jsou vedeny, by mělo podpořit lokální ekonomiky a částečně je odstřihnout od provázanosti s globálním stavem ekonomiky.

Jakkoliv se může někomu zdát předkládaný návrh jako radikální, je spíše jen extrémním názorem v rámci současného Systému a nepřekračuje ho. Aby byl opravdu radikální v původním významu slova (radix latinsky „kořen“; kořenem slova „kořen“ je rad) je nutné, aby se zaměřil na komplexní problém vykořisťování a následného odcizení (jak už se o to lehce otřel Škabraha), ne pouze na jeden dílčí problém vykořisťování přírody — jeden druh útlaku není důležitější než jiný. Když byl Kotecký konfrontován v „diskuzi“ se svým reformismem, odpověděl, přeneseně řečeno, že se musí prvně „reformovat, aby se mohlo revolucionářovat“ — idea hodna filozofa vycházejícího ze sociálně demokratického étosu. Reformy jsou pouze polštáře, do kterých padají ti, kteří nevydrží nějaký konkrétní druh útlaku, nechceme-li, aby padali rovnou na zem.

Pokud bychom se na reformismus Hnutí DUHA podívali anarchistickou optikou, vypadalo by to takto: Hnutí DUHA je dlouhodobě etablováno v demokratických strukturách a věřím, že má upřímný zájem na řešení ekologických problému. Avšak ne na jejich vyřešení. Kolik nevládek úspěšně eliminovalo či pomohlo eliminovat, nějaký společenský problém a po jeho vaporizaci se rozpustilo, neb jich nebylo již třeba? Podobně v osobní rovině: Kotecký je „členem Rady vlády pro udržitelný rozvoj a Rady surovinové politiky ministerstva průmyslu“, někdo evidentně úspěšně zapojený do struktur státu, a jeho institucí, nemůže mít zájem na jeho radikální dekonstrukci. Otázka zní, jaký je přínos demokratických nevládek pro Světové sociální fórum, když z pochopitelných důvodů nedokáží překročit svůj vlastní stín? Stejně jako nevěřím na lidskost a reformovatelnost kapitalismu, tak nevěřím v jeho ekologizaci.

Břetislav Horyna byt čtvrtým řečníkem. Zaměřil se především popis možných budoucích scénářů života po současné krizi. V úvodu popsal Washingtonský konsenzus — pilíř neoliberalismu — a jeho tři opatření k zajištění makroekonomické stability v době hospodářské krize: potlačení sociálního státu, liberalizace, privatizace. Tvrdí, že tento neoliberalistický konstrukt je v dnešní době naprosto neúčinný, jeho sanační nástroje nezabírají, jejich vliv na mírnění krize je malý, co víc, vliv demokratických institucí je dnes marginální (např. neovlivňují kapitálové trhy, jejich legitimitu snižuje klesající zájem lidí o demokracii. Což otvírá prostor pro rozhodování celospolečenských otázek na úrovni privátních korporací, říkám já.).

Horyna současnou krizi nechápe jako obvyklou cyklickou krizi s desetiletou periodicitou (Marx), protože na ni nezabírají klasické sanační nástroje a přemýšlí o ní jako o krizi strukturální (s odkazem na 30. léta 20. století) nebo spíše jako o krizi systémové, kterou může následovat změna společenského řádu (odkazuje na Velkou francouzskou revoluci — přechod od feudalismu ke kapitalismu). Horyna vidí dva možné scénáře vývoje světa po krizi, buď pád neoliberalismu spojený s celospolečenským chaosem, anebo utužení současných oligarchických struktur doplněné o prvky protofašismu, militarismu či rasismu. Nepovažuje za možné, že řešení přijde v podobě neokeynesiánství a stejně tak podle něj globální reformismus nebude účinný. Obecně lze očekávat jak sociální otřesy, tak globální válku.

Za kořen krize považuje západní typ racionality (tj. přisvojování si světa). Ač je podle Horyny změna myšlení relativně snadná — demonstroval to na příkladu nedávného výzkumu oblíbenosti jednotlivých národů u Čechů, kde Iráčané dopadli ze všech nejhůře, což mělo být způsobeno mediální masáží od vypuknutí války v Iráku — tak změna racionality je mnohem složitější až nemožná. Je nutno hledat radikální a komplexní řešení.

Po čtvrté přednášce následovala asi půlhodinová diskuze, vystoupilo v ní asi pět tazatelů, vesměs vysokoškolských učitelů a studentů. První pán, který se představil jako Liškovský (jméno jsem pouze odposlechl), poděkoval za předchozí přednášky, zdůraznil, že řád je nutný; neoliberalismu je neoabsolutismem upevňujícím svou moc; společnosti chybí demokracie, řešením byl měl být údajný Masarykův odkaz. Pan Procházka konstatoval, že Washingtonského konsenzu jsme si všimli pozdě a že Obama měl od 1. ledna 2010 „zakázat“ spekulace na kapitálovém trhu (s odkazem na výstřižek z Práva). Poté paní velice úctyhodného věku vyjádřila obavu z možného militarismu a budoucí války a že to není tou žádoucí záchranou (osobně jsem toho názoru, že je nutno počítat s tím, že vojenskoprůmyslový komplex se k tomu bez skrupulí uchýlí a že to záchranou bude, ale pouze jeho). Poté přišla kritická reakce Bohuslava Binky, který označil tento spektákl za špatný a estetický moralismus bez argumentace (povětšinou směrem k Jaroslavovi Šabatovi) a logicky obvinil alternativní proudy z defenzívy a že hrají podle pravidel nalajnovaných jinými. Měl jsem trochu pocit, že Binka mnohé přítomné referenty i diváky vytrhl z jejich akademismu, a díky mu za to.

Na závěr Břetislav Horyna vyjádřil přání, abychom se zde znovu za rok opět setkali na dalším Světovém sociálním fóru. Což mi v té chvíli přišlo více než příznačné. Smyslem nebylo opravdu diskutovat a výstup z diskuze nějak použít, ale zúčastnit se a říct: „Světové sociální fórum bylo i v Brně.“ To vpravdě nikoho nevytrhne…

Původně vyšlo v Britských listech.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

w

Připojování k %s