Mezi Orwellem a McCarthym: Ukřižování Marie Mason

Autor: Henry Reed

Fifth Estate #380, Spring 2009

Přispěvatelka časopisu Fifth Estate Marie Mason byla 5. února ve federální soudní síni v Lansingu odsouzena k téměř 22 rokům žaláře poté, co se přiznala ke dvěma ekonomickým sabotážím (dále také jako eko­‑sabotáž – pozn. překl.). (Viz také jarní a podzimní číslo Fifth Estate z roku 2008.) Mason si v tuto chvíli odpykává nejdelší trest ze všech environmentálních aktivistů a aktivistek ve Spojených státech; v tuto chvíli probíhá odvolání (my už v tuto chvíli ale víme, že Mariino odvo­lání bylo u 6. obvodního soudu bohužel zamítnuto (PDF) – pozn. překl.). Její rozsudek byl jedním z posledních v řadě nedávných zatčení a odsouzení aktivistů a aktivistek na poli životního prostředí a osvobození zvířat, kterému je přezdíváno Green Scare (česky: „zelené zděšení“ – pozn. překl.). Po celou dobu trvání Green Scare byly u aktivistů a aktivistek na poli životního prostředí a osvobo­zení zvířat obžalobami žádány přemrštěné tresty (často i doživotí) a byli veřejně a právně ozna­čováni/y jako „teroristé/teroristky“ — ačkoliv nikdo nebyl při jejich eko­‑sabotážních akcích zraněn. Termín Green Scare je narážkou na pojem Red Scare („rudé zděšení“) z padesátých let 20. století, kdy byli komunisté/ky (autoritářští/ské – pozn. překl.) perzekvováni/y na základě nově přijatých zá­konů, které na ně cílily spíše kvůli jejich víře než kvůli jejich akcím, čímž byla vyvolávána atmo­sféra paniky a hysterie ve snaze zastrašit jejich přívržence a sympatizanty.

Mason, matka dvou dětí, po většinu života žila a pracovala v okolí Detroitu. Stejně jako Judi Bari (americká radikálka, na kterou by v roce 1990 spáchán neúspěšný atentát, viz stránky judibari.org – pozn. překl.), dřívější organizátorka uskupení Earth First! (česky: Země především!; pozn. překl.), byla Mason součástí generace radikálek a radikálů, které pracovaly na propojení environmentálních a odborářských hnutí a byla zároveň aktivní v Earth First!Industrial Workers of the World (čes­ky: Průmysloví pracovníci světa; zkráceně: IWW; americká radikální odbory; pozn. překl.). Bylo to právě toto spojení, které vedlo k počátečním úspěchům antiglobalizačního hnutí – příkladem můžou být demonstrace proti WTO (Světová obchodní organizace) v Seattlu roku 1999. Mason byla edi­torkou Industrial Worker (česky: Průmyslový pracovník/ice – pozn. překl.), novin IWW, a hudebni­cí, která společně s kolegou z Earth First! Darrylem Cherneyem v roce 1999 nahrála neo­‑folkové album Not For Profit (česky: Ne kvůli zisku – pozn. překl.). Spolupracovala s množstvím poli­tických i tradičních nevládních organizací.

Tři členové časopisu Fifth Estate se zúčastnili jejího mnohahodinového slyšení, při kterém byl vy­nesen rozsudek, jenž vyznačil novou a závažnou změnu v tom, jak federální žalobci a soudci tyto případy pojímají. Přehnaný trest, který Mason dostala, by měl iniciovat přehodnocení strategie pro ty, kteří/é se staví na odpor kampani Green Scare, stejně tak pro ty, kteří/é se zastávají ekonomické sabotáže jako vhodné taktiky.

Mason nebyla od vlády nikdy nabídnuta úplná dohoda o doznání bez nutnosti spolupráce (anglicky: full non­‑cooperating plea agreement; pozn. překl.), jak tomu bylo u mnoha dalších zatčených při Green Scare — což jim dovolilo se doznat a provést prohlášení o svých vlastních akcích bez toho, aby byli žádáni o to, aby do případu zapletli i jiné aktivisty. Poté co s úřady odmítla spolupracovat i jmenovat další aktivisty a aktivistky, byla Mason nakonec na poslední chvíli nabídnuta dohoda o trestu v rozsahu 15–20 let. Dohoda pouze sjednává, že Mason potvrzuje prohlášení, která už její bývalý manžel Frank Ambrose učinil.

Mason a Ambrose se v souhrnu přiznali ke 14 případům společného ničení majetku. Za jeden z těchto případů, pokus o zničení stanice Ice Mountain (vlastněné Nestlé) na stáčení balené vody, Mason vždy odmítala zodpovědnost a aktivisté a aktivistky z jejího blízkého okolí spekulovali, že byla nucena za to přijmout vinu, aby byla přijata dohoda o jejím doznání. (Toto je běžná poli­cejní taktika, kdy jsou obžalovaní a obžalované nuceni/y přijmout obvinění za nevyřešené zločiny, aby vyšetřování mohla být ukončena.)

V předešlých letech úřady Mason a Ambroseho mnohokrát vyslýchaly, volaly před velké poroty a nutily k vydání DNA důkazů; v jednu chvíli se úřady dokonce pokusily připevnit zařízení odesíla­jící GPS údaje na auto patřící Mason. (Viz jarní číslo Fifth Estate z roku 2008.)

Nicméně začátkem roku 2007 se něco stalo a Ambrose se stal informátorem FBI. Cestoval po Středozápadu USA, špehoval aktivisty a aktivistky (včetně mnoha z těch pracujících v ofici­álních skupinách) a utajenou štěnicí nahrával jejich konverzace. Rozvodové papíry vyplnil ten den, kdy byla Mason zatčena. V době, kdy byl infiltrátorem, Ambrose rozesílal emaily ve snaze chytit do pasti ještě více aktivistů a aktivistek. Nakonec byl odsouzen k devíti rokům ve vězení (o čtyři více než bylo žádáno obžalobou) a nabídl se, že udělá pro představitele úřadů a policie workshopy o tom, jak se Earth Liberation Front (ELF) organizuje a o jejich bezpečnostních opatřeních. Aren Burthwick a Stephanie Fultz, které byly obviněny ze spolupachatelství na jednom činu provedeném spolu s Mason a Ambrosem, byly také odsouzeny v únoru. Burthwick dostala 14 měsíců, zatímco Fultz byla odsouzena ke dvouleté podmínce a k vykonání 100 hodin veřejně prospěšných prací. Obě také zjevně spolupracovaly s úřady.

Rozsudek nad Marií Mason

Mason přijala dohodu o odsouzení na 15–20 let, ale předseda oblastního soudu soudce Paul L. Maloney ji odsoudil na 21 let a 10 měsíců a nařídil ji zaplacení 4,1 milionů dolarů stranám poško­zeným jejím konáním. Jedna z částí dohody, kterou Mason přijala, vymezuje, že Mason přijímá pří­padné tzv. označení za teroristku (anglicky: Terrorism Enhancement; což by mělo znamenat, že daný čin – např. žhářství – měl znaky terorismu a tím je možné ještě zvýšit dobu odnětí svobody; pozn. překl.), což by se postaralo o širší prostor při uvažování o délce trestu. (Před odsouzením lidé z okolí Mason spekulovali, že může dostat až 30 let.) Soudce také pro potřeby vynesení rozsudku zvážil oněch dalších 12 akcí, které Mason uznala (ale ze kterých nebyla obviněna).

Při vynesení rozsudku se objevily další zajímavé momenty. Federální prokurátor Hagen Frank se úmyslně pokusil vytvořit vodítko mezi organizací Earth First!Earth Liberation Front pomocí obviňujícího asociačního tvrzení, že Earth First! je „příbuznou organizací k ELF“. Zvláštní agent FBI Jim Shearer, prokurátorem přizvaný ke svědecké výpovědi, během závěrečného soudního jednání, poukazoval na Earth First! jako na „extrémistickou environmentální aktivistickou skupinu“ a označil Erica McDavida, vězně zatčeného při akcích Green Scare, za „radikálního envi­ronmentálního anarchistického extrémistu“.

Ale nejlepší moment Hagena Franka přišel ve chvíli, kdy přečetl krátký text z Myspace stránky pa­třící Mason, který říká: „Ve zkratce: má organizátorská a pitkařská kariéra brzo zažije ostrý obrat směrem do moderního ekvivalentu kláštera.“ Absurdně pak tvrdil, že slovo „pitkařská“ v pojetí Ma­son bylo myšleno jako kódové slovo pro utajované akce. Právní zástupce obhajoby John Minock poznamenal, že zmíněná pasáž končí zvoláním „objednejte si panáka Jamesona“ – protože konec „pitkaření“ jasně odkazuje na to, že doby, kdy mohla pít a tančit, se krátí!

Soudce Maloney řekl, že Mason „vzala právo do svých rukou na základě svých ideových východi­sek“, ale přesto tvrdil, že „v tomto případě není nikdo stíhán pro svá politická východiska“. Poté od­soudil její akce jako „opuštění tržiště nápadů“.

Novinář Will Potter z greenisthenewred.com poznamenal, že čtyři muži, kteří spáchali rasistické útoky na tři černochy v noc Obamova zvolení prezidentem, dostali dohodu o přiznání viny na 10–12 let. Operativec Al­‑Káidy Christopher Paul (také známý jako Abdul Malek), který plánoval útoky na cíle v USA a Evropě, dostal 20 let. John Minock poznamenal, že průměrná doba trestu za žhář­ství udělovaná u federálních soudů je sedm let, zatímco průměrný trest za vraždu je 22 let.

Vláda tvrdí, že obžaloba Mason a ostatních Green Scare aktivistů a aktivistek není o potlačování environmentálních politických přesvědčení ani o potlačování politiky osvobozování zvířat, ale krát­ký pohled na tyto případy ukazuje, že tvrzení státu jsou falešná. Označování těchto činů na ve­řejnosti i právně za akty „terorismu“ a hledání možností pro dlouhé tresty odkrývá, že aktivisté a aktivistky bývají trestání výslovně pro jejich politická východiska a ne výhradně za trestné činy, kterých se dopustili.

Stát mobilizuje všechny své prostředky, aby zlikvidoval ty, kdo odporují kapitalistickému plánu na komodifikaci všech elementů přirozeného světa, na změnu genetického kódu živých bytostí při hledání nových zdrojů zisku a pokračování v odkazu kolonialismu skrz vykořisťování zemědělské­ho sektoru neindustrializovaných zemí pomocí geneticky modifikovaných rostlin. Stát usiluje nejenom o to zlomit paže svým oponentům, ale také semlít jejich kosti na prach a rozprášit jejich popel; stát, v zoufalém pokusu o umlčení jejich hlasů, usiluje o to pohřbít je navždy do svých žalá­řů, a to dokonce i když je den ode dne složitější vyhnout se environmentální katastrofě. Tato logika je zřejmá, přesto šílená: zatímco se trh snaží zničit svět, stát se bude chovat jako jeho bodyguard při neutralizaci těch, kteří mají tu drzost pokoušet se bránit Zemi.

Podtext

Nejnápadnější byl podtext trhu, který byl nesčetněkrát při odsuzování Mason vytažen. Výtka soud­ce Maloneyho směřovaná Mason za zneuctění „tržiště nápadů“ byla v korporátních médiích široce citována. Tato výtka reflektovala odsuzující stanovisko Iana Greye, byrokrata zastupujícího Mi­chigan State University (MSU), která byla cílem jednoho z útoků na majetek. Popsal její akce jako „útok na niterné hodnoty svobodného a otevřeného bádání“ a pokus o „vykolejení otevřeného tr­žiště ideí“, což asi má znamenat, že nic není „drahocennějšího“ než akademická svoboda univerzit.

Odkdy že jsou ideje součásti „tržiště“? Intelektuální myšlení, alespoň to nejlepší, bylo vždy hluboce podvratným podnikem, který se nenechal omezovat společností, ve které rašil.

Teoretik situacionismu Guy Debord deklaroval, ze v moderní společnosti komoditní forma zkolonia­lizovala všechny aspekty každodenního života a prohlášení Greye i Maloneyho to ilustrují. Oni dokonce ani nedokážou mluvit o idejích, které jsou svobodné, aniž by je zarámovali do jazyka trhu. Sokrates spáchal sebevraždu jako svědectví toho, že síla kritických idejí se dokáže postavit společenským normám ve společnosti. Grey a Maloney udělají všechno, co bude v jejich moci, aby ideje byly poslušné vládnoucí logice kapitalistické společnosti.

Trh je ve skutečnosti hluboce zapletený do akcí, které Mason provedla. Bez toho abychom bránili její taktiku, je důležité pochopit jak roli kapitalismu ve vykořisťování přirozeného světa a ve vývoji geneticky modifikovaných organismů (GMO), tak argumentaci skrývající se za činy, které Mason a ostatní členové a členky ELF podnikli. Odpor k výzkumu GMO není zakořeněný (jenom) v obraně přirozeného kódu proti lidskému vměšování; vyrovnává se také s problémy vlivu kapitalis­mu na znalosti, s imperialismem a s demokracií.

GMO semena a potraviny byly vyvinuty při hledání nových zisků pro korporátní subjekty. Vědecký establishment je v těsném spojení s byrokratickým státem, nejviditelnější je to ve státem do­tovaných univerzitách jako je MSU. V těchto institucích tvrdá věda poslouchá diktát korporátního financování a jeho potřeb. Jeden/jedna nemusí studovat teorie filosofů jako Michela Foucaulta o vztahu moci a znalostí, aby pochopil/a, o co tady jde: korporace poskytují finance na určité druhy výzkumů a vědci a vědkyně vyvíjejí znalosti v těchto oblastech.

Ku příkladu vědci a vědkyně ví už snad vše o tom, jak vykořisťováním zničit ekosystém, ale jen ve­lice málo o tom, jak ho opravit. Víme, jak pozměnit genetický kód, ale srovnatelně méně o tom, jak mimo­‑genetické environmentální faktory způsobují rakovinu — jako třeba při vystavení působení umělými materiály, jenž produkují korporace. Spojení „niterné hodnoty svobodného a otevřeného bádání“ na univerzitách, které byrokrat Grey orwellovsky vytáhl, ukazuje na faleš univerzit samotných. Vědci jsou jedni z nejméně svobodných výzkumníků; jsou zavázáni svým korporátním donátorům. Vědci jsou dělníky v továrně na znalosti, kde vytvářejí produkty tak, jak je jim kázáno. A jedním z jejich nejlepších „produktů“ je změna genetického kódu – něco, co bylo vytvořeno bez demokratického dohledu a ne na žádost světové populace. Mrňavá technokratická elita rozhodla o nevratných fundamentálních změnách v budoucnosti každého živého stvoření.

Kancelář MSU, na kterou bylo zaútočeno, patřila výzkumníkovi/výzkumnici, který/která dostával/a peníze jak od Monsanta (zemědělská­‑biotechnologická korporace) a také od USAID (fe­derální úřad), aby vyvíjel/a geneticky modifikované organismy. Geneticky modifikované sazenice od Monsanta byly prodávány chudým farmářům a farmářkám v zámoří, ale rostliny byly modifi­kovány tak, aby z nich nová semena vzejít nemohla a tím farmáře a farmářky nutili, aby si každý rok od Monsanta kupovali semena nová. To snížilo jejich soběstačnost, vyčerpalo zásoby semen a zmenšilo biodiverzitu rostlin. Obhájci GMO tvrdili, že GMO osvobodí národy třetího světa z chu­doby, ale nic není dále od pravdy; GMO plodiny byly navrženy tak, aby si průmyslové země mohly udržet ekonomickou dominanci nad periferií. Je to vlastně soudobá forma „imperialismu bez kolo­nií“.

Mason při soudním líčení řekla, že chtěla „podnítit přemýšlení a soucit ne strach“. Stát s ní na oplát­ku zacházel jako s vražedkyní i když tím jediným, co zabila byly, korporátní zisky.

Sabotáž

V osmdesátých a devadesátých letech byli aktivisté a aktivistky, kteří se angažovali v činech ničí­cích majetek, rutinně označování jako nepolitičtí vandalové; dnes jsou ty samé činy považovány za politický terorismus. Sabotáž není terorismus — alespoň ne pro ty, jejichž vědomí nebylo kolo­nizováno orwellovským státem. Ekonomické sabotáže, které ELF provedla, jsou výslovně zamýš­lené, aby neublížily živým bytostem. (Aby bylo jasno, kdykoliv se založí požár, je zde vždy možnost, že lidé můžou být zraněni nebo zabiti, ale také by mělo být poznamenáno, že u žádné z akcí ELF, jichž už byly pravděpodobně stovky, se toto nikdy nestalo.)

Nicméně, v očích státu, tyto sabotáže — jsou­‑li inspirovány environmentalismem nebo právy zvířat — jsou dnes považovány za terorismus. V maximální míře to souvisí s politikou a jen málo nebo vůbec s riziky, které tyto akce představují pro jiné lidi. Stát a kapitál spojili síly, aby rozdrtili ty, kteří se staví na odpor cirkulaci kapitálu a jeho snahám o komodifikaci těch nejintimnějších aspektů světa včetně samotného genetického kódu.

Po několik let jsem žil v obytné budově na přelidněné ulici v jednom z posledních negentrifi­kovaných bloků v mém okolí. Během jednoho roku budovy po obou stranách mého obydlí záhadně vyhořely. Na jejich místech byly postaveny družstevní byty. Nikdo z ničeho nebyl obviněn; policie, soudy a městská samospráva se na tyto „nezaviněné“ požáry jen usmívala. Životy desítek ne­‑li stovek lidí byly ohroženy.

Zatímco Mason a Ambrose na druhé straně uprostřed noci vypálili neobydlené výzkumné středisko daleko od obydlených oblastí. Nezamýšleli nikoho zranit, a nikdo také nebyl.

Rozdíl je v tom, že jejich činy byly útoky proti „tržišti“ – ne proti lidem. Zaútoč na tržiště, a budeš v očích státu terorista nebo teroristka. Ohroz životy stovek nízkopříjmových obyvatel, abys postavil družstevní byty a staneš se podnikavcem a čestným občanem.

Výroba teroristů a teroristek

Neexistuje žádná organizace, která by se nazývala „Earth Liberation Front“; existují pouze aktivisté a aktivistky, kteří konají ve jménu ELF. Činy můžou být prohlášeny za akty ELF, pokud spadají pod jednoduché psané zásady, která byla vytvořeny podle těch od Animal Liberation Front (ALF). Webová stránka The ELF Press Office je vyjmenovává jako činy, které: 1. Obeznámí veřejnost se zvěrstvy spáchanými vůči životnímu prostředí a všem jeho živočišným a rostlinným druhům, které ho společně obývají. 2. Způsobí maximální ekonomické škody těm, kteří profitují z destrukce přirozeného životního prostředí. 3. Učiní všechna nutná opatření, aby nebylo zraněno žádné zvíře — ať už lidské nebo mimo­‑lidské.

Avšak buňky ELF zde byly. Nejrozsáhlejší byla skupina ze západního pobřeží, organizovaná okolo environmentálního aktivisty Billa Rodgerse; 18 lidí, kteří byli součástí této skupiny, bylo koncem roku 2005 a začátkem roku 2006 odhaleno při akci FBI nazvané Operation Backfire. (Čtrnáct jich bylo, včetně Rodgerse, který ve vyšetřovací vazbě spáchal sebevraždu, zatčeno. Čtyři zbylí nebyli nikdy dopadeni.) Ale ostatní zatčení za akce ELF byli „vlci samotáři“ a je zde alespoň jeden případ někoho, kdo neměl žádné politické napojení a jehož motivy byly nejasné. Zatímco několik případů je obecně známých, jsou zde spousty lidí, které byly za akce ELF v průběhu let zatčeno.

Ačkoliv akce ELF jsou zjevně ilegální, aktivisté a aktivistky pravděpodobně neočekávali, že za ně dostanou více než pár let žaláře, protože byly výslovně připraveny tak, aby nikomu neublížily. Nicméně společnosti, které kšeftují s vykořisťováním přirozeného světa a zvířat, na to mají jiný ná­zor. Zmobilizovaly své mocné lobovací mechanismy, aby druhy akcí, které činí ELF a ALF spadaly pod nové antiteroristické zákony jako je například Antiterrorism and Effective Death Penalty Act (česky: Anti­‑terorismus a zákon o faktickém trestu smrti) z roku 1996.

Po 11. září 2001 začaly být vládní agentury plněny penězi na „boj s terorismem“ a byrokracie potře­bovala vykázat výsledky. To, co se událo, byla win­‑win situace jak pro korporátní vykořisťovatele tak pro státní aparátčíky. Ačkoliv agentury měly plné hrsti peněz, trpěly na až trapný nedostatek domácích teroristů (bylo zde jen pár lehkomyslných muslimů, kteří by se agenty FBI v utajení ne­chali naverbovat do falešné buňky Al­‑Káidy) takže stát přišel s novou strategií: vyprodukoval nové teroristické subjekty. Jinými slovy, když se teroristů nedostávalo, museli být vytvořeni.

Stejně tak byla sabotáž předefinována jako terorismus. Byrokrati tím uspěli v naplňování svých „te­roristických kvót“. Vykořisťovatelé přiměli stát, aby zadarmo konal jako jejich vlastní bezpečnostní síla. A eko­‑sabotéři, kteří jenom o pár roků dříve odbýváni jako apolitičtí vandalové, jsou dnes pro FBI „domácí teroristickou hrozbou číslo jedna“.

Trapný nedostatek stop nebo těl, nebo alespoň jednoho těla – nebo alespoň jedné osoby, která by kdy byla zraněna těmito takzvaných „teroristy a teroristkami“ – si vynutila ještě další orwellovské obraty ze strany státu. Stejně tak jako válka je mír, svoboda je otroctví a sabotáž je terorismus, od­por k označování těchto aktivistů a aktivistek za teroristy a teroristky, je státními aparátčíky brán jako důkaz nezbytnosti surového potrestání.

Vždycky když je někdo zatčen v rámci Green Scare, musí si rozhodnout několik věcí. Je zjevné, že prvním rozhodnutím musí být jestli zůstanou vytrvalí/é ve svých principech a nezaprodají své přátele. A tím druhým je, jestli dovolí, aby na jejich podporu byla zorganizována (zcela legální) kampaň, která obvykle zahrnuje tvorbu webových stránek, shromažďování finančních prostředků a tiskové zprávy. Existence kampaně na podporu obžalovaných je často Green Scare aktivistům a aktivistkám při jejich odsuzování připisována k tíži. Dříve než byla Mason odsouzena, noviny byly plné směšných vět jako: „její spojenci na Internetu propagují její poezii a hudbu a také prodávají pro­‑Masonovská trička“. Při závěrečném stání žalobce Frank velice poukazoval na to, že je nutné dát Mason dlouhý trest, protože má mnoho podporovatelů a podporovatelek.

Podívejme se na řetězec událostí: 1. Úřady zatknou aktivisty a aktivistky a obviní je z ničení maje­tku, prohlásí je za teroristy a teroristky a požadují pro ně přehnané tresty; 2. Jiní aktivisté je brání na základě toho, že jde o falešná tvrzení, že by obžalovaní byli teroristé a na základě toho, že tresty, kterými je jim hrozeno, jsou nepřiměřené; 3. Úřady berou už jenom samotnou existenci těchto sympatizantů a sympatizantek (a mezi ně se řadí i takové organizace jakými jsou National Lawyers Guild (česky: Národní svaz právníků), ACLU – American Civil Liberties Union – a CLDC – Civil Liberties Defense Center), aby ospravedlnili dlouhé tresty. Musí se s vámi zacházet jako s nebez­pečným teroristou, protože lidé mají námitky proti tomu, že vás klasifikují jako teroristu…

Oslabování linií

V současnosti jde podpora jen těm Green Scare aktivistům a aktivistkám, kteří/é jsou označeni jako nespolupracující obvinění/é. Jarní číslo magazínu Rolling Thunder od uskupení CrimethInc (česky: IdeozloČin) obsahuje dlouhý článek, doplněný stylovou tabulkou, ilustrující, že nespolupracující obvinění dostali tresty, které byly jenom mírně delší, než tresty těch kteří spolupracovali. Článek říká: „Případy Green Scare ukazují, že spolupráce s vládou nikdy není v nejlepším zájmu obviněné­ho. V průměru si nespolupracující obvinění v Operation Backfire odslouží méně času v poměru k tomu, co jim hrozilo, než informátoři, navzdory vládním snahám udělat z nich exemplární přípa­dy.“

Částečně na základě těchto rozdílů v trestech, podporovatelé Green Scare aktivistů a aktivistek tla­čili na zadržené, aby vyčkávali na dohodu o nespolupracujícím doznání. Ale některé z původních rozdílů v rozsudcích byly výsledkem toho, že čtyři zatčení při Operation BackfireDaniel McGowan, Johnathan Paul a Exile a Sadie — udělali „globální dohodu o doznání“. Protože se při­znali jako celek, dalo jim to mnohem větší manévrovací prostor, než kdyby tak udělali jednotlivě.

Federální agenti jsou si velice dobře vědomi vnitřních dialogů, které vedou podporovatelé a dělají vše co můžou, aby rozvrátili sítě podporovatelů. Zatímco v některých případech byly relativně malé rozdíly v trestech mezi těmi, jejichž dohoda o přiznání říkala, že spolupracovali a těmi, kteří ne­spolupracovali, v jiném případě dostal Ambrose devět zatímco Mason 22 let. (A jiný Green Scare obviněný Eric McDavid dostal 19letý trest, ale ten si prošel celým procesem.) A je třeba říci, že Mason nikdy nebyla nabídnuta bezpodmínečná dohoda bez nutnosti spolupráce tak, jako byla na­bídnuta ostatním.

Zdá se být velice pravděpodobné, že doznání bez nutnosti spolupráce se v budoucnu nebudou vztahovat na zatčené při Green Scare. Zdá se, že stát tvrdě pracuje na tom, aby vymazal hraniční čáru mezi „práskači“ a „nespolupracujícími obviněnými“ a to dokonce i mezi těmi, kteří jsou už ve vězení. Daniel McGowan byl nedávno předvolán před velkou porotu. Pokud by vypovídal, byl by označen za práskače, ale pokud by vypovídat odmítl, byl by stíhán za křivou přísahu a čelil by až třem roků ve vězení – tento čas by mu byl připočten k trestu současnému. Stát v těchto dobách používá velké poroty, aby potrestal ty, kteří se odmítli stát práskači.

Závěrečné slovo senátora Joea

Před i během jejího odsouzení nadělal stát mnoho z toho, že Mason, oproti svému bývalému manže­lovi Franku Ambrosemu, odmítala udávat své spoluaktivisty. Ambrosemu bylo dovoleno jet na dovolenou na Floridu předtím, než byl odsouzen. Mason, na druhé straně, měla své podmínečné propuštění odřeknuté měsíce předtím, než byla souzena a týden před datem soudu byla předvolána před velkou porotu. Odmítla spolupracovat i odpovídat na otázky; když se jí FBI ptala, jestli to je volba, kterou chce učinit, řekla jim, že to byla „jediná možná volba“. Při odsouzení bylo její od­mítnutí spolupráce předneseno jako jeden z mnoha důvodů, proč by měla dostat dlouhý trest. Oproti tomu byla na Ambroseho pěna chvála za to, že se obrátil proti své manželce a napomohl obtěžování obou jejich dětí i její matky Mason, na jejichž dům byla provedena razie potom, co pouto mezi Ma­sonovými bylo přerušeno.

Wisconsinský senátor Joe McCarthy vedl v padesátých letech 20. století hysterické hony na čaro­dějnice proti členům a členkám americké Komunistické strany. Stejně tak je tomu u Green Scare aktivistů a aktivistek, kteří jsou perzekvováni kvůli své politické agendě a ne kvůli akcím samotným, okolo nich byla vybičována celonárodní hysterie. McCarthy byl nakonec zastaven poté, co vedl svou paranoidní křižáckou výpravu proti americké armádě. V televizi promítaném slyšení v Kongresu roku z 1954 byl McCarthy legendárně konfrontován právníkem Josephem Welchem, který se ho zeptal: „Už jste toho napáchal dost. To nemáte, pane, smysl pro slušné vychování? To už vám nezbyl žádný smysl pro slušné vychování?“

To samé platí pro federální byrokraty. Sabotéry nazvali teroristy, zničili životy a rodiny a utratili fe­derální peníze na obranu vykořisťovatelů Země a zvířat jenom proto, aby si mohli odškrtnout ko­lonku nazvanou „odsouzení teroristů“ a odeslali ji jako podklad pro své povýšení. A teď velebí muže za to, že se obrátil proti své rodině, aby si ušetřil pár roků v base. Rádi bychom se zeptali: To už federální žalobci nemají žádné slušné vychování?

Ale je zbytečné se ptát; my už odpověď známe.

Odkazy

Příběh Erica McDavida

Od Sacremento Prisoner Support

Dne 13. ledna 2006 byly Eric McDavid, Zachary Jenson a Lauren Weiner zatčeni v Auburnu v Kalifornii a společně obviněni ze zločinného spolčení za účelem zničení veřejné nebo soukromé in­frastruktury pomocí výbušnin a ohně. O dvacet měsíců později Eric tomuto obvinění stojí sám. Weiner i Jenson v mezidobí souhlasili, že budou s vládou spolupracovat, což mimo jiné zahrnovalo svědčení proti Ericovi u soudu.

Weiner začala s FBI mluvit týden od svého zatčení a byla propuštěna na kauci ve výši 1,2 milio­nů dolarů. Jensen začal spolupracovat půl roku po tom, co mu byla dvakrát zamítnuta kauce, pro­tože měl údajně představovat veřejné ohrožení; po začátku spolupráce byl propuštěn na kauci ve výši 40 000 dolarů. Ericovi byla kauce dvakrát zamítnuta a zůstal ve vazbě, kde bojoval za veganskou stravu. Po čtyřměsíčním tlaku podporovatelů a dvoutýdenní hladovce konečně získal přístup k veganskému jídlu — avšak týden před procesem ho věznice, ve zjevné snaze ho před procesem osla­bit, znovu odstřihla od veganského jídla. Od té doby už veganskou stravu nedostal. Eric byl po celou dobu od svého zatčení držen na samotce.

Dne 10. září, po měsících zdržování, Ericův proces konečně začal. Proces byl plný zjevně před­pojatých a nesprávných rozhodnutí, lži byly všudypřítomné.

Proces byl zahájen hvězdnou svědkyní na straně vlády: spolupracující svědkyní „Annou“, mla­dou ženou, jíž bylo FBI zaplaceno 65 000 dolarů za to, že se spřátelí s Ericem a do pasti polapí něho a jeho nynější spoluobviněné. Anna, které bylo 17 když začala pracovat pro FBI, opakovaně během vý­povědi přiznala, že byla lhářka. V jednu chvíli se jí Mark Reichel, Ericův obhájce, zeptal: „’Lžu 24 hodin denně, sedm dní v týdnu,‘ to byste si mohla dát na vizitku, že?“

„Když jsem byla v utajení, ve své roli, ano správně,“ odpověděla.

Přestože se vláda snažila pravdu zastřít seč mohla, Annina výpověď prokázala, že ona byla tou hnací silou za oním „zločinným spolčením“ a že bez ní a jejích pánů od FBI by se to nikdy nebylo stalo.

Zbývajícími klíčovými svědky obžaloby byli Ericovi bývalí spoluobvinění, kteří připustili, že souhlasili se spoluprací kvůli „75% slevě“, jak Reichel překřtil 75% snížení doby odnětí svobody, jenž jim bylo slíbeno výměnou za spolupráci. Oba také konstatovali, že jejich vlastní proces byl od­ložen až na dobu po tom, co vláda uvidí, jak se činili u Ericova procesu. Weiner se zdála během své vý­povědi viditelně pohnutá. Zdálo se také, že se jí ulevilo, když ji Reichel křížově vyslýchal a měla tak konečně možnost mluvit o něčem blíže pravdy. Což ale nebyl případ Jensona, který se choval jako cvi­čená opice.

Po šesti dnech u soudu porota opustila soudní místnost a obě strany se začaly přít o pokyny, kte­ré by měla porota dostat. Tyto instrukce by měly vést členy a členky poroty při přijímání rozhodnutí o Ericově vině či nevinně, ale soudce vydal neskutečně chybné instrukce. První rána přišla, když soud­ce zamítl zahrnutí možnosti „méně závažného trestného činu“ do pokynů. Tyto instrukce by porotě dovolily shledat Erica nevinného z obžaloby proti němu vznesené, ale vinného z obvinění, ke kterým se přiznali Weiner a Jenson. I když by to zjevně nebylo úžasné vítězství, byl‑li by Eric shledán vinným jenom z méně závažného trestného činu, horní hranice trestu by byla pět místo 20 let.

Tím druhým bodem, ve kterém nebyla shoda co se týče instrukcí pro porotu, byla definice „pre­dispozice“ (česky také náchylnost, inklinace – pozn. překl.). Aby vláda nad jakoukoliv pochybnost prokázala, že obviněný nebyl vlákán do pasti (anglicky: entrapped) – a je tedy vinný – musí prvně dokázat, že obviněný inklinoval ke spáchání zločinu před kontaktem s vládním agentem či agentkou — v tom to případě s Annou. Po sérii ostrých argumentů soudce instruoval porotu, aby prozkoumala otázku predispozice počínaje červnem 2005 — tedy dobou, o které vláda tvrdí, že v ní ono zločinné spolčení mělo začít; avšak téměř rok poté, co se Eric a Anna setkali a zůstali v kontaktu. Toto rozhodnutí bylo nejen v rozporu s logickým uvažováním, ale také s judikaturou, která říká: „Je zcela zjevné, že v době, kdy obžalovaný ve skutečnosti páchá daný trestný čin, je nakloněný k tomu, ho páchat… Relevantní časový rámec pro hodnocení náklonnosti obžalovaného přichází předtím než měl jakýkoliv kontakt s vládním agentem/agentkou, což nenechá nikoho na pochybách, proč se to nazývá predispozice (doslovně přeloženo před‑náklonnost – pozn. překl.).“ Viz případ US v. Poehlman).

Vyzbrojena sadou pochybných pokynů, vrátila se porota po dvou dnech rozvažování s odsuzují­cím verdiktem.

Dozvuky

Po 27. září, kdy byl vynesen verdikt, Reichel uspořádal neformální rozhovor se členy poroty. Zde je krátký sumář toho, co k případu porotci a porotkyně řekli:

  • Erica chtěli osvobodit, ale měli pocit, že kvůli soudcovým pokynům ohledně „prvního kontak­tu“ (s agentkou – pozn. překl.) a „predispozice“ nemůžou.

  • Annou opovrhovali a nevěřili jí ani slovo, pokud to nebylo nahráno na pásce.

  • Byli zděšeni chováním FBI a řekli to jejím agentům do tváře.

I když mnoho z těchto informací je pro Erica a jeho případ validních, je nesnesitelné pomyšlení na to, že Eric by byl dneska na svobodě, nebýt toho jednoho pokynu pro porotu. Snad to věští dobré šance pro Ericovo odvolání, jenž bude dalším krokem v jeho boji za svobodu. Tento proces bude naneštěstí trvat alespoň rok a Eric po tu dobu zůstane uvězněn.

Lži, lži, samé lži

Asi to už nikoho nepřekvapí, ale média s vládou udělaly množství nepřesných a zavádějících prohlášení o Ericovi a jeho případu. Snad dvě z nejdrzejších lží pronesených během procesu byly ty, které tvrdily, že Eric vyhrožoval Anně, že ji zabije, kdyby snad byla policajtkou. Druhá byla že se jednou v noci probudila, když nad ní Eric máchal nožem. U soudu nebyly předloženy absolutně žádné důkazy, které by to podporovaly, snad až na „čestné slovo“ profesionální lhářky. Během doby, kdy se ten domnělý incident měl udát, byli Eric a Anna v chatě, která byla kompletně prošpikovaná au­diovizuální šmírovací technikou. Leč navzdory opakovaným žádostem od Reichela, vláda nikdy nepři­šla s listinným důkazem. Když Anna během své výpovědi tento příběh řekla (potom co bylo jasné, že se vláda stébla chytá), Reichel se jí zeptal, zda potom domnělém incidentu šla hned spát a ona řekla že ano. Kdybyste se vzbudili vedle někoho, kdo nad vámi mává nožem, usnuli byste okamžitě? Obě tato ohavná nactiutrhačná prohlášení byla zjevně zamýšlena tak, aby Erica v očích poroty pošpinila.

Po procesu by státní zástupce McGregor Scott řekl: „Dokážete si představit, co by se stalo, kdy­by se jim podařilo vyhodit Nimbusskou přehradu do vzduchu? New Orleans by pak vypadalo jako ne­dělní palačinka.“ Co na tom, že jak Weiner tak Jenson svědčili, že Nimbusská přehrada nebyla v době jejich lednového zatčení cílem jejich skupiny.

Seznam nepravostí, nadsázek a strach šířících prohlášení vlády za poslední dva roky je příliš dlouhý na to, abychom ho tu popisovali detailně. Suma sumárum, vláda bez rozpaků šíří ty nejzlovolnější lži při svém zoufalém honu za odsouzením nevinných lidí.

Trocha kontextu

Eric byl zatčen při větrné smršti vládních zákroků proti radikálním environmentalistům známé jako Green Scare (česky: Zelené zděšení). Erica z této skupiny jistým způsobem vyčleňuje to, že nebyl obviněn ze spáchání jakéhokoliv trestného činu — byl obviněn ze „zločinného spolčení“ za účelem páchání trestných činů. Eric byl v podstatě stíhán za „ideozločin“. Nic na to nepoukazuje jasněji než to, že se žalobce vážně míněně dovolává na Ericovo napojení na skupinou CrimethInc. (česky: Ideozlo­Čin), jakoby to byl důkaz kriminální činnosti. Není jasné, zda si je obžaloba vědoma toho, že slovo, které pořád zmiňovala, má stejné orwellovské kořeny jako stíhání samo.

Krátký pohled na obžalobu vznesenou proti Ericovi a jeho bývalým spoluobviněným (můžete si ji prohlédnout na webu) odhaluje rozsah, do jaké míry má obvinění proti němu kořeny ve státním ataku na jisté životní styly a politická přesvědčení. Patnáctistránková žaloba používá slova jako „anarchista/anarchistka“, „anarchie“ nebo „anarchismus“ dvacet šestkrát a také činí několik odkazů na CrimethInc., train‑hopping a stopování, když FBI trasovala Ericovu cestu na různé politické protesty a setkání. Zaměření se na anarchismus a politické myšlenky se při procesu se transformovalo na docela soustředěnou pozornost na práci autora Derricka Jensena. V jednu chvíli si dokonce žalobce popletl Derricka Jensena se spoluobviněným Zachary Jensonem a tvrdil, že onen autor přes zimu navštívil Za­chovu mámu v Tennessee! Derrick Jensen byl pravděpodobně tím nejzmiňovanějším jménem při pro­cesu, tedy mimo Erica a jeho spoluobviněných.

Tenhle případ nám dělá jasno v tom, jak daleko je vláda ochotná jít při špehování a potlačování lidí na základě jejich politických přesvědčení a životních postojů. Eric se setkal Annou v srpnu 2004 a oba zůstali v kontaktu po celou tu dobu. Během soudu bylo objasněno, že Eric se do Anny zamiloval a že ona využívala jeho city k tomu, aby ho k sobě připoutala a nakonec i lapila do pasti. Anna vytvořila tento „zločin“ tím, že poskytla prostředky k tomu, aby se mohl udát a tím, že zbylé tři manipulovala do dělání věcí, které by dovolily jejím zaměstnavatelů, aby je zatkli a obvinili. Anna soustavně tlačila a přemlouvala Erica, Weiner a Jensona, když se postavili jejím plánů. Anna platila celou jejich společnou existenci — chatu, ve které žili, cestovní výdaje, auto, počítače, které používali (FBI je následně zkonfiskovala), zeleninu a jiné zásoby. Weiner svědčila, že Anna z kapsy vytáhla 100dolarovou ban­kovku a dala ji Ericovi, aby mohl koupit zeleninu a zásoby — což vedlo u soudu k Annině fantasknímu tvrzení, že peníze pro pro skupinu šly z kapes Erica a Lauren!

Eric nebyl propuštěn na kauci, protože vláda prohlásila, že provozoval stopování a tra­in‑hopping a „žil z toho, co našel“ (tedy nenakupoval – pozn. překl.). To nejzávažnější, co vláda dokázala k Ericově predispozici k trestné činnosti říci bylo to, že přečetl rozhovor s Derrickem Jen­senem a podělil se o něho s ostatními. Tento případ vznikl zjevně proto, aby zastrašil lidi, kteří hledají cestu jak být svobodnými ve svých hlavách i životech — a také je přesvědčil k tomu, aby šli na policii nabonzovat sebe i ostatní a tím se vyhnuli perzekuci.

Současná situace

Původní text vyšel v listopadu 2007, my už ale dnes – květen 2011 – bohužel víme, že Eric byl odsouzen ke 20 letům ve federální věznici a v prosinci 2010 vyčerpal všechny zbylé legální možnosti (snad až na stížnost k Nejvyššímu soudu), jak svůj případ zvrátit.

Erica můžete podpořit zasláním dopisu nebo šachové úlohy („černý táhne a dá mat třetím tahem“) na adresu vězení, kde je umístěn. Prvně si ale přečtěte pokyny, co lze odeslat a co ne. Všechny materiály musí být jen a pouze v angličtině.

Kompletní a aktuální informace o Ericovi a jeho případu naleznete na supporteric.org.

Obecný přístup k welfare ryb a ke konceptu vnímání u ryb

Toto krátké shrnutí je založeno na „vědeckém názoru Panelu zdraví zvířat a welfare“ European Food Safety Authority (EFSA) přijatého 29. ledna 2009 a vydaného v The EFSA Journal (2009).

Vybrané pasáže ze shrnutí

Jsou dostupné vědecké důkazy podporující předpoklad, že některé druhy ryb mají mozkové struktury potenciálně schopné prožívání bolesti a strachu. (str. 12) Celkový pohled na důkazy indikuje, že některé druhy ryb mají schopnost cítit bolest. (str 15) Přesto by výzkum a vývoj v oblasti kognitivity a technik zobrazování mozku měl být na rybách i nadále prováděn, aby se prohloubily naše znalosti a pochopení vnímání bolesti u ryb. (str. 15)

Obranná chování a metody úniku z ohrožení jsou závislé na kognitivních a učících se schopnostech vážících na strach. Reakce některých druhů ryb v určitých situacích nasvědčují tomu, že jsou schopny zažívat strach. (str. 16) Ryby jsou obdařeny množinou adaptivních chování a fyziologických odpovědí, které se vyvinuly jako odpověď na stresové faktory. Mnoho z nich je souhlasnými s těmi nalézajícími se u ostatních obratlovců. (str. 18)

Dlouhotrvající vystavení stresu obvykle vede k maladaptaci nebo k chronickému stresu. (str. 3)

Díky studiím smyslových soustav, struktury a funkčnosti mozku, bolesti, strachu a stavu ohrožení máme u některých druhů ryb určité důkazy o nervových komponentách majících vztah k vnímání. Nicméně, naše znalosti a pochopení projevů vnímání u ryb jsou omezené. (str. 3)

Mami, co je to vláda?

Slunce zapadalo za obzor, ale řídká marťanská atmosféra byla pořád zalita namodralou září. Rodina Lakatošů zrovna dovečeřela a přes tlustá skla svého domova pozorovala západ slunce. Eržika seděla na gauči, tulila se k mamince a přemýšlela. Ráno jim totiž místní vzdělávací kolektiv pustil starý film o válce na Zemi. Pro Eržiku to byl svět plný problémů, jimž nerozuměla. Eržika se otočila k mamince a zeptala: „Mami, co je to vláda?“

„Něco, co jsme nechali na Zemi,“ odpověděla maminka. „Proč se ptáš?“

„Dneska jsem viděla film o válce na Zemi a ten zmiňoval slovo ‚vláda‘. Nikdy jsem to slovo neslyšela a nevím, co znamená,“ řekla Eržika.

„No, Eržiko,“ odpověděla nejistě maminka, „já jsem pod žádnou vládou nikdy nežila takže to, co o ní vím, asi nebude přesné, ale řeknu ti, co mi o ní pověděl můj tatínek.“

Maminka chvíli dumala, jakoby nevěděla, kde začít. „Před dávnými časy na Zemi, ještě než byla zničena ve velké válce, lidé nežili tak svobodně jako žijeme my na Marsu. Většina lidí věřila, že člověk je od přírody špatný a že by měl být kontrolován jinými lidmi.“

„To je ale hloupost,“ řekla Eržika. „Lidé nejsou od narození ani dobří ani zlí. Spíš se rodí bez jakýchkoliv názorů a postupem času se učí etickému přístupu k ostatním lidem i světu. A i kdyby byli lidé od přírody zlí, jak je možné, že někteří jsou lepší než ostatní a můžou ty špatné kontrolovat?“

„Já vím, já vím,“ řekla maminka, „nám se to zdá jasné, ale tenkrát to tak viděl málokdo. Neuvědomovali si, že tím, že na lidi uvalí kontrolu, jim zabrání v tom, aby se stali zodpovědnými. Bez vlastní zodpovědnosti, je nemožné žít etický život. A vzhledem k tomu, že neměli možnost žít eticky není divu, že se nám pozemšťané zdají zlí.“

„Protože nad věcmi nepřemýšleli do hloubky, zabraňovali násilí a nespravedlnostem tím, že používali násilí a nespravedlnost. Než aby lidem dali právo si vybrat mezi konáním dobra a pácháním zla, vytvořili mechanismy, které pomocí vybraných jedinců vynucovaly umělou formu spravedlnosti. Tato vybraná skupina lidí tíhla k tomu, že svévolně zneužívala mechanismus ‚spravedlnosti‘ ke svým vlastním cílům. Protože tato malá skupina měla tak velkou moc, mohla si vybírat oblíbence, kteří se slunili v její přízni. Došlo to až k tomu, že vláda začala existovat pro vládnutí samotné; pro vládnutí, které jí umožňovalo obyčejné lidi ždímat čím dál více.“

„Ti, kteří byli u moci, měli v rukou nástroje, které jim zajišťovaly, že mohli nasměrovat aktivitu celé společnosti směrem, který si vytyčili. Mocní také zjistili, že můžou manipulovat s celospolečenským vnímáním reality. V přirozeném a spravedlivém světě jsou to síly Přírody, které zajišťují vnímání reality pomocí smyslů. Ve světě bez manipulace, jako třeba tady na Marsu, se ostatní můžou nespravedlivému člověku vyhýbat, odepřít mu některé zdroje a uplatnit na něm nenásilně spravedlnost tak, jak každý jednotlivý člověk uzná za vhodné. Když existuje vláda, taková individuální rozhodnutí jsou omezována a vláda sama rozhoduje, co je spravedlivé a co není, komu zdroje společnosti přidělí a komu ne. Když existuje vláda, je to ona, kdo rozhoduje o tom, kteří nespravedliví budou potrestáni a kteří nikoliv. Ve společnosti, kde někdo nad někým vládne, jsou mocní náchylní k tomu, aby jednali v zájmu vlastním, ne v zájmu spravedlnosti. Proto když existuje vláda, není nic jako objektivní spravedlnost, pouze něco, co se za ní vydává, ve skutečnosti je ale jenom vyjádřením tužeb vládnoucí skupiny.“

Maminka pokračovala: „Když je moc koncentrovaná v rukou tak malé skupinky, lidé se stávají pouhými loutkami v rukou vlád soupeřících o zdroje…“

„Cože?“ vyhrkla Eržika. „Chceš říct, že na Zemi bylo více vlád?“

„Ano,“ odpověděla maminka. „Někteří lidé si prostě myslí, že špatných věcí není nikdy dost,“ rozesmála se.

„Jak jsem už říkala, vlády spolu soupeřily o zdroje. Vlády se mohly obohatit o suroviny a lidskou práci tím, že je ukradly jiným vládám. Jiné vlády se jich samozřejmě jen tak nevzdaly a to vedlo ke konfliktům. Tyto konflikty měly často formu válek a obyčejní lidé byli do nich posíláni, aby za ‚svou‘ vládu bojovali.“

Eržika maminku přerušila. „Chceš říct, že nejenom že vláda svým vlastním lidem ukradla zdroje, ale že je ještě posílala do války? Tyhle konflikty byly zamýšleny tak, aby ukradly zdroje jiných vlád – zdroje, které byly předtím oněmi vládami zcizeny svým obyvatelům? Chceš říct, že lidé, kteří byli okradeni ‚svou‘ vládou, byli posláni okrást jiné lidi, kteří byli také ‚svou‘ vládou už jednou okradeni?“

„Vím Eržiko, může se to zdát nelogické…“ řekla maminka. „Jak jedna vláda dobývala druhou, počet nezávislých vlád se zmenšoval, až byla na Zemi jenom jedna vláda, která řídila hrstku lokálních loutkových vlád. Protože se tato celosvětová vláda nemusela nikomu zodpovídat, své občany čím dál víc utlačovala. Po čase se objevila rebelie a vypukla velká válka, ve které se globální vláda rozhodla zničit Zemi jen proto, aby jí nevládl někdo jiný. Než ale pozemská apokalypsa vypukla, mnoho lidí stihlo odejít na Mars, svět, kde žádná vláda nebyla. A naši předci se naštěstí rozhodli, že by ani do budoucna být neměla.“

„Jsem moc ráda, že se tak rozhodli,“ řekla Eržika.

„To já taky, miláčku,“ řekla maminka.

Chicagská desítka – Na pomezí reality a snu

V roce 2007 vznikl film Chicago 10, film na pomezí dokumentu a agitky, který mapuje protesty proti Národnímu konventu Demokratické strany v srpnu roku 1968 a soudnímu procesu proti osmičce lídrů a jejich dvou advokátů, který po protestech následoval. Film je složen z autentických záběrů riotů a animovaných sekvencí z prostředí soudního líčení vzniklých metodou motion capture (znáte například z filmu Temný obraz).

Protesty

Válka ve Vietnamu byla v roce 1968 díky tehdejšímu prezidentovi Lyndonu B. Johnsonovi v plném proudu a protiválečné hnutí se začínalo aktivizovat proti srpnovému sjezdu jeho mateřské Demokratické strany v Chicagu, na kterém měl jeden z kandidátů získat stranickou nominaci na příštího prezidenta (Johnson se ale kandidatury předem vzdal). V dubnu toho samého roku po zavraždění Martina Luthera Kinga proběhly po celých Spojených státech masivní násilné rioty, které v Chicagu vyvrcholily nasazením Illinoiské Národní gardy (de facto armády spolkového státu Illinois) a chicagský starosta Daley nařídil policii, aby „střílela po žhářích a rabujících“.

Protestní akce proti Národnímu konventu připravovali především tzv. Yippies (Youth International Party) – političtí hippies – a volné sdružení MOBE (Celostátní mobilizační výbor pro ukončení války ve Vietnamu). Protesty měly začít „Festivalem života“, což mělo být divadlo a ukázky kontra­‑kultury v ulicích města – jako výraz odporu proti kultu smrti reprezentovaného Johnsonovou válkou ve Vietnamu a Daleyovou lokální válkou proti riotům po Kingově smrti.

Protesty měly poté pokračovat dvěma velkými pochody k místu konventu Demokratické strany, ale protože úřady aktivistům a aktivistkám odmítly vydat příslušná povolení, pochody probíhaly spíše spontánně. Starosta Daley chtěl na konventu ukázat jako „muž zákona“, který nepřipustí, aby v Chicagu protestovaly desítky tisíc lidí, a proto povolal k tisícovkám pořádkovým policistů vybavených pistolemi a obušky zálohy v podobě gardistů, kteří byli vyzbrojeni puškami s bodáky, proti­‑riotními auty s ostnatým drátem a moderním komunikačním systémem vypůjčeným od americké armády. Centrum města, kde se měl demokratický konvent konat, bylo okupováno takovým způsobem, že jeden z přítomných senátorů tento postup denuncoval jako „taktiku hodnou Gestapa“.

Jeden z nejvážnějších incidentů nastal 28. srpna před hotelem Conrad Hilton, kde byl ubytován Lyndon B. Johnson. Před hotelem se shromáždil dav o několika stovkách lidí a pokřikoval: „Hey hey LBJ, how many kids did you kill today“ (Johnsone, kolik dětí zabiješ dneska?). To nenechalo v klidu pořádkovou jednotku, která na protestující zaútočila slzným plynem a mlátila všechny okolo; tento policií vyvolaný riot se díky živému televiznímu přenosu stal nejznámějším obrázkem chicagských demonstrací ze srpna 1968.

Soudní proces

Téměř okamžitě po konci protestů byla ustavena velká porota, která měla shromáždit informace o vůdcích protestů a připravit obvinění. Začátkem roku 1969 bylo osm nejviditelnějších postav demonstrací ze srpna roku 1968 u federálního soudu obžalováno ze zločinného spolčení za účelem rozpoutání riotů, šest z nich z překročení hranic spolkového státu za účelem vyvolání zmíněných nepokojů a zbylí dva z navádění k výrobě a užití zápalného zařízení. Obviněnými byli: Abbie Hoffman, Jerry Rubin, David Dellinger, Tom Hayden, Rennie Davis, John Froines, Lee Weiner a Bobby Seale. Posledně jmenovaný byl obvinění zproštěn ještě před koncem procesu – z chicagské osmičky se tak stala sedmička.

Soudní proces se už od začátku stal komedií ne nepodobnou přelíčením s první generací RAF, kde obžalovaní verbálně napadali soudce i prokurátory a sehrávali scénky, jako když přišli na jednání v soudcovském taláru pod kterým měli chicagskou policejní uniformu. Nutno dodat že nesmyslnost předložených „důkazů“ podobnému vývoji výrazně nahrála a málokdo na americké levici tehdy pochyboval, že proces je především politickou odplatou za srpnový týden roku 1968 než čímkoliv jiným. V procesu na pozici „svědků“ se také ukázaly přední osobnosti tehdejší kontra­‑kultury v čele s Timothym Learym a celou událost tak lze s nadsázkou považovat velice reálnou předchůdkyni dnešních tzv. reality show.

Proces skončil zrušením obžaloby ze zločinného spolčení, ale k „usvědčení“ pěti ze sedmi obžalovaných z překročení vnitrostátních hranic za účelem vyvolání nepokojů a k jejich odsouzení k pěti letům vězení a pokutě. Federální odvolací soud za dva roky rozsudky zrušil kvůli podjatosti soudce a prokurátor se už proces nesnažil obnovit – snad proto, že prezidentská komise o tehdejších násilnostech konstatovala, že za ně může chicagská policie.

* * *

To, co na filmu oceňuji, je vizuální ztvárnění a solidní tempo. Co v něm bohužel chybí a co by ho vymanilo z kategorie lehce povrchní, na zábavu směřované levičácké agitky o dobrém hnutí a zlých fízlech, jsou odpovědi na nepříjemné kontroverze okolo srpnových nepokojů. Především: Proč měla nejpočetnější demonstrace jenom deset tisíc účastníků a účastnic, zatímco předchozí protiválečné protesty byly mnohem početnější? Proč byly protesty téměř výhradně „bílé“ a černoši se jich odmítali účastnit? Proč nedemonstrovali místní lidé, ale především přespolní? Čeho protesty dosáhly mimo mediální sféru? Mělo smysl jít do střetu, který se od začátku jevil jako potenciálně krvavý?

Film je proto spíše zábavnou hříčkou než dokumentem, na jehož historickou přesnost by se dalo spoléhat – přesto má smysl ho vidět, třeba v pondělí 2. dubna na Salé, a dozvědět se tak alespoň něco o masivním násilí, které změnilo protiválečné hnutí v USA.

* * *

Melanie Joy: Pochopte neokarnismus: Jak by vegani a veganky mohli ocenit a zareagovat na hnutí „šťastného masa“, „jídla z blízka“ a „paleolitického stravování“

V těchto dnech je toho málo, co by u veganů a veganek způsobovalo takové zoufalství, jako vyhlašování předností jedení „humánního masa“, řeči těch, kteří propagují etiku je­dení „udržitelného“ masa a myšlenky těch, kteří trvají na nutriční nezbytnosti jedení jakéhoko­liv masa. Podráždění vegani a veganky se diví, proč navzdory letům zdánlivě úspěšné kampaně za zvýšení povědomí o vlivech chovu hospodářských zvířat na zvířata samotná, životní prostředí a lidské zdraví, se ty samé veganské obavy používají na obranu jedení zvířat.

Avšak toto se neděje navzdory práci veganů a veganek, ale z větší části se kvůli ní tato obranná pozi­ce dostala do povědomí veřejnosti. Nová vlna argumentů pro maso je z části pokusem bránit oslabený establishment podporující jedení masa proti velice reálné hrozbě zosobněné čím dál vlivnějším veganským hnutím. „Šťastné maso“, „hnutí jídla z blízka“ a „paleolitické stravování“ jsou příznaky toho, že společnost je ochotna zabývat se etickou stránkou jedení masa, vajec a mléčných produktů, a jsou také reflexí opravdových lidských obav o zvířata (a o životní prostředí a své zdraví). Jsou ale také reflexí odporu dominantní kultury jedení masa vůči veganské etice. Ony nové argumenty podporující jedení masa jsou součástí karnistického odporu vůči rostoucí populari­tě veganství a jak vegani/veganky tak nevegani/neveganky je musí pochopit a ocenit, aby se společně pohnuli směrem k humánnější a spravedlivější společnosti.

Karnistický odpor

Odpor je obrannou odpovědí (často nevědomou) dominantních zájmů na hrozby vůči jejich moci. Karnistický odpor je reakcí producentů a konzumentů masa, vajec a mléčných produktů na destabi­lizaci karnismu.

jiném textu jsem popsala karnismus jako neviditelný systém víry či ideologie, který nás formuje, abychom jedli jistá zvířata. Pokud není jedení zvířat nutné k přežití, je tedy volbou a volby vždy pramení z víry. Proto to nejsou pouze vegani/veganky a vegetariánky/vegetariáni, kteří si svou víru přinášejí k jídelnímu stolu. Ideologie, jako je třeba karnismus, jsou organizovány okolo násilí, a pro­tože jejich zásady jsou proti základním lidským hodnotám, musí používat sadu společenských a psychologických obranných mechanismů k zajištění participace lidí, kteří by je jinak pravdě­podobně nepodporovali. Většina lidí se o zvířata zajímá a nechce jim ubližovat – leč není možné zvířata jíst beztoho, aniž by jim bylo ublíženo. Karnismus v podstatě lidi učí necítit.

Hlavní karnistickou obranou je popření; pokud popřeme, že nějaký problém vůbec existuje, pak s ním nemusíme vůbec nic dělat. Popření je vyjádřeno skrz zneviditelnění; oběti systému jsou drže­ny mimo naše zraky a tím i pohodlně mimo vědomí veřejnosti. Oběťmi karnismu nejsou jenom zvířata a životní prostředí, ale také konzumenti masa, jejichž tělesná a duševní pohoda může být na­rušena důsledky zbytečného násilí provázejícího karnismus.

Díky nástupu Internetu a úspěchu proponentů a proponentek veganství byla neviditelnost karnismu oslabena. Proto začal systém záviset na své druhé obranné linii: ospravedlnění. Existuje mnoho variant ospravedlňování karnismu, ale všechny spadají pod následující tři ospravedlnění: jedení zvířat je normální, přirozené a nezbytné. Část karnistického odporu pak může být chápána tak, že systém přesouvá břímě vlastní obrany z popírání k ospravedlnění. Většina lidí dnes už nemůže popírat pravdu o chovu hospodářských zvířat, takže průmysl produkující maso, vejce a mléčné produkty musí dát konzumentům a konzumentkám nové důvody k pokračování jedení zvířat. Oné pravdě navzdory.

Neokarnismus

Ačkoliv se daří bujet různým karnistickým ospravedlněním, v současné době existují tři, která do­minují veřejnému diskurzu a reflektují společenské agendy a spotřebitelské trendy. Tato dominantní ospravedlnění se přeměnila na nové ideologie, které ne náhodou kopírují tři karnistická osprave­dlnění (jedení zvířat je normální, přirozené a nezbytné). Tyto nové ideologie jsou tím, co já na­zývám neokarnismus. Jejich hlavním účelem je poskytnout racionální argumenty (karnistická ospravedlnění) zneplatňující veganství – v první řadě zneplatněním tří pilířů, na kterých stojí argumenty veganů a veganek: welfare zvířat/práva zvířat, ochrana životního prostředí a lidského zdraví.

Podobně jako u tradičního karnismu, neokarnismy odvozují většinu své síly z toho, že se snaží budit dojem, že jejich zásady jsou objektivními pravdami spíše než ideologicky konstruovanými názory. Ale oproti tradičnímu karnismu, ve kterém zůstává etika i praxe chovu hospodářských zvířat z velké části neprozkoumána, neokarnismy začleňují zkoumání jedení zvířat do své vlastní analýzy. Je to jako kdyby řekly: ano, přemýšleli jsme nad etickými implikacemi jedení zvířat a dospěli jsme k (racionálnímu) závěru, že řešením není přestat jíst zvířata, ale změnit způsob, jakým je jíme. Neokarnismy hledají způsoby, jak zneplatnit jednotlivé veganské pilíře tvrzeními založenými na normalitě, přirozenostinezbytnosti, což je činí zvláště přitažlivými pro zodpovědné spotřebitele a spotřebitelky, kteří upřímně začali pochybovat o správnosti jedení zvířat.

Soucitný karnismus: Jedení zvířat je normální

Soucitný karnismus bere na vědomí obavy týkající se welfare (životní pohody – pozn. překl.) zvířat. Domnívá se, že ačkoliv je welfare zvířat platnou obavou, veganství je extrémní, tudíž nepraktické, a proto je mnohem účelnější jíst „humánní“ („šťastné“; česky bychom řekli „BIO“ – pozn. překl.) maso, než nejíst maso vůbec. Tedy, řešením morálního dilematu (péče o zvířata a jejich současné jedení) je umírně­nost – ne bloudění „příliš daleko“ od karnistické normy – v jedení masa, vajec a mléčných produktů těch zvířat, se kterými bylo údajně dobře zacházeno.

Problémem nicméně je, že i když v některých případech je soucitný karnismus krokem vstříc veganství, opak je mnohem častější: jedení „šťastného masa“ uklidňuje svědomí do té míry, že veganství už není zvažováno jako smysluplná alternativa. A co víc, soucitný karnismus je spíše filosofickou záležitostí: vzhledem k tomu, že více než 99 % masa zkonzumovaného v USA pochází z velkochovů, je pro většinu lidí těžší (a tedy „extrémnější“) důsledně se vy­hýbat „nešťastnému masu“, než prostě přestat maso jíst. Soucitný karnismus v podstatě přichází s myšlenkou, že ochota jíst „humánní maso“, když je snadno dostupné, promíjí konzumaci „nehu­mánního masa“ ve všech ostatních případech.

Ekokarnismus: Jedení zvířat je přirozené

Ekokarnismus bere na vědomí problémy životního prostředí. Ekokarnismus tvrdí, že problémem není chov hospodářských zvířat samotný, ale jejich velkochov. Ekokarnistickým řešením tedy není přestat zvířata jíst, ale jíst jen ta zvířata, která byla chována a zabita „udržitelně“. Což znamená blaho­sklonně podporovat malé místní farmy a – až člověk dostatečně otupí – zabít si ono zvíře sám/sama. Ekokarnismus se snaží zneplatnit veganství různými způsoby. Předně maluje veganství jako nepři­rozené a neudržitelné. Zaměřuje se na vegany a veganky, kteří konzumují zvláštní (nepřirozeně) zpracovaná jídla, jenž závisí na ekologicky neodpovědných (neudržitelných) produkčních meto­dách. Co více, ekokarnismus tvrdí, že averze lidí k zabíjení zvířat je moderní deviací; veganství je chápáno jako soudobé hnutí lidí vyšší střední třídy z měst a předměstí, kteří „změkli“ a odpoutali se od přírody. Řešením je pak vrátit se k našim kořenům a přiblížit se zdrojům našeho jídla.

Ekokarnismus má ve svých argumentech fundamentální nekonzistentnosti, které vznášejí kritické otázky. Prvně, mnoho veganů a veganek opravdu podporuje nezpracovaná jídla a udržitelnou stravu. Další námitkou by mohlo být, proč nejsou alternativy k zabíjení vůbec zvažovány? Proč není cílem ekokarnismu udržitelnost, tečka? A co je ještě důležitější, proč nevidět lidskou citlivost na zabíjení jako znak morální evoluce a integrity spíše než jako slabost? Vzhledem k tomu, že ti z nás, kteří žijeme v průmyslovém světě, už nemusí pro přežití zabíjet jiné lidi a mimo­‑lidi, zabíjení pro nás tak nabylo etické dimenze. Je pravděpodobné, že naše zvýšená citlivost na ubližování jiným není znakem odloučení od přírody, ale spíše většího spojení s ní. V ekokarnistické konstrukci jsou empa­tie a soucit, které četné psychologické a duchovní tradice vyučují a považují je za důležité ke zdravému duševnímu a morálnímu vývoji, viděny jako vlastnosti, jenž by měly být překonány spíše než kultivovány. Tento posměch empatii připomíná přístup armády k válečným veteránům předtím, než byla uznána existence posttraumatické stresové poruchy. O vojácích sklíčených ze za­bíjení se věřilo, že mají slabý charakter, a za psychiatrickou pomoc se tehdy považovalo jejich další „zocelení“, aby se mohli vrátit na bitevní pole a dělat svoji práci.

Biokarnismus: Jedení zvířat je nezbytné

Biokarnismus, ideologie, ve které je jedení zvířat považováno za nezbytné, se překrývá s ekokarnismem až na to, že biokarnismus se zaměřuje na lidi spíše než na přežití ekosystému. Pro­ponenty a proponentkami biokarnismu jsou často bývalí vegani/veganky a vegetariáni/vegetariánky, kteří a které se vrátili k jedení zvířat poté, co si přivodili zdravotní obtíže. Poselstvím biokarnis­mu je, že není nutné reflektovat veganskou etiku, protože jedení zvířat je nezbytné, a proto je jako takové vyjmuto z etického rozvažování; veganská filosofie i praxe jsou jednoduše neuskutečni­telné. Popularita knih, jako je třeba The Vegetarian Myth (Vegetariánský mýtus), je ironickým příkladem odporu vůči veganství a vegetariánství, tedy těch hnutí, která zpochybnila mýtus masa.

Biokarnismus závisí na lékařských tvrzeních, jenž by potvrdila jeho platnost a demonstrovala tak, že veganství je nezdravé. (Není neobvyklé patologizovat ty, kteří a které napadají status quo; na­příklad, ženám, které kdysi zpochybnily dominanci mužů, bývala diagnostikována „hysterie“.) Ob­žaloba veganství je založena na předpokladu, že „muž–všežravý lovec“ je prototypem lidských stravovacích nároků. Avšak biokarnismus se po důkazech o lidské fyziologii nepídí v lidské historii, ale v té karnistické. Proč nevzít za referenční bod naše plodožravé předky spíše než jejich loví­cí potomky? Co víc, biokarnismus přehlíží oficiální stanovisko Americké dietetické asociace, která zastává názor, že veganská a vegetariánská strava je nutričně kompletní a může být dokonce zdravější než strava obsahující živočišné produkty; také přehlíží to, že americké Ministerstvo země­dělství vzalo veganskou stravu na vědomí tím, že nahradilo ve své nejnovější verzi potravinové pyramidy termín „maso“ za „bílkovina“.

Variace na stejné téma

Nebezpečí neokarnismů se skrývá v tom, že samy sebe prezentují jako řešení problému (který ale nemůžou vyřešit),proto se stávají atraktivními alternativami pro ty, kteří by jinak mohli podpo­rovat veganství. Neokarnismy fungují jako karnistická záchytná síť: ti, kteří se snaží vystoupit z karnismu, se vynoří v jiné verzi systému myslíce si, že vyřešili nevyřešitelný konflikt mezi pe­čováním a ubližováním jiným bytostem.

Neokarnismy jsou jednoduše variacemi na stejné téma a závisí na stejné paradoxní mentalitě, kte­rá umožňuje tradiční karnismus. Například, většina proponentů a proponentek soucitného karnismu by se nezastávala poražení naprosto zdravé šestiměsíční feny zlatého retrívra jenom proto, že její stehýnka dobře chutnají; stejně tak ekokarnisté nenavrhují konzumaci místně vykrmených a po­ražených koní; a proponenti biokarnismu netrvají na nutriční nezbytnosti všeho masa, ale jenom masa získaného z „jedlých“ zvířat, jako jsou třeba prasata, kuřata, krávy a ryby. (Ačkoliv se druhy konzumovaných zvířat liší od kultury ke kultuře, je typické, že jenom vybraná zvířata jsou pova­žována za poživatelná. Konzumace svaloviny ostatních druhů je chápána jako tabu, odporná či rovnou jako urážlivá.) Tedy, ačkoliv se ideologie můžou změnit, karnistická mentalita v nich zů­stává víceméně zachována.

Ideje nebo ideologie?

Jak zjistíme, že neokarnismy nejsou jednoduše idejemi o tom, jak jíst, ale obranné ideologie vzty­čené k uchování karnismu? Odpověď leží jak v obsahu – idejích samotných – tak ve struktuře – ve způsobu, jakým spolu ideje souvisejí. Obsah neokarnismů odhaluje iracionální argumenty pro je­dení zvířat a struktura neokarnismů odhaluje obranné sdělení těchto idejí.

Neokarnismy jsou ospravedlněním pod závojem racionality: poskytují uvěřitelný důvod k jedení zvířat, spíše než skutečný důvod k jejich konzumaci. A tím skutečným důvodem je to, že násilnická ideologie prostupuje lidskými postoji a chováním vůči těm stvořením, o kterých se jejich nositelé naučili přemýšlet jako o jídlu, takže nevědomky činí výjimku tam, kde by to obyčejně považovali za neetické. Naprostá většina lidí v dnešní době věří, že zvířata mají zájmy a zaslouží si ochranu před újmou; vzhledem k tomuto postoji není zabíjení zvířat z jiného důvodu než ze sebeobrany ani ospravedlnitelné ani racionální. (Dokonce i v případě biokarnismu se neobjevuje zkoumání alterna­tiv k zabíjení, nebo alespoň ke snížení úrovně ubližování.)

Na strukturu neokarnismů může být nahlíženo skrz jejich záměry: záměrem každého z argumentů není si zadat s veganským „problémem“, ale bránit se vůči němu. Jejich argumenty se nesnaží být otevřené dalšímu zkoumání dané záležitosti, ani netouží po hledání alternativ k zabíjení. Nepodílí se na dalším dialogu, ale spíše zavírají dveře možné konverzaci tím, že se snaží zneplatnit veganství poukazem na jeho údajnou abnormalitu, nepřirozenost a zbytečnost. Ve struktuře se zrcadlí černobí­lé a rigidní reagování spíše než citlivé a flexibilní vnímání – což je předpokladem zdravého procesu podporujícího opravdové testování vlastních domněnek a potvrzování a ověřování různých perspektiv. (Ideologie, jejichž zásady stojí proti základním lidským hodnotám, závisí na obranných procesech zabraňujících jejich zastáncům přiznat si nekonzistentnosti ve svých hodnotách i praxi. Ideologie, které jsou v souladu se základními lidskými hodnotami, se neprofilují okolo obranných procesů, a pokud vyjádřeny defenzivně jsou, je to spíše z důvodu osobních než ideologických.)

Likvidace poselství i její (veganské) nositelky

Zneplatňování samotných proponentů a proponentek sociálního hnutí je znakem odporu: pokud zlikvidujeme nositelku, nemusíme se vážně zabývat jejím poselstvím. Z pohledu neokarnismu jsou vegani a veganky vinni stejnou měrou jako ti, kteří problém opravdu vytvářejí: „radikální“ vegani a veganky, kteří požadují konec chovu hospodářských zvířat, jsou chápáni jako ti, kteří drží problém při životě tím, že nepodporují „humánní“ hospodářské metody, environmentálně založení vegani a veganky jsou nařčeni z neudržitelného životního stylu a vegani a veganky podporující vy­lepšení vlastního zdraví jsou malováni jako nemocní.

A protože veganství je chápáno jako (subjektivní) ideologie, zatímco neokarnismy jako (objektivní) ideje, argumenty veganů a veganek jsou diskreditovány jako předpojaté. Vegani a veganky dělají „propagandu“, zatímco ostatní „informují“. Vegani a veganky „lanaří“, ostatní „diskutují“. Toto ne­vyvážené zobrazování veganství na jedné straně a argumentů pro maso na straně druhé, okrádá vegany/veganky i nevegany/neveganky o příležitost k racionální a produktivní konverzaci o problémech jedení zví­řat.

Ocenění neokarnismů

Ačkoliv jsou neokarnismy obranné ideologie, každá z nich přesto prezentuje ideje hodné zvážení: Jak sami v masivním karnisticko­‑průmyslovém komplexu participujeme na problémech zvířat, za­tímco bojujeme za jeho zničení? Jsou zde cesty jak by mohli vegani a veganky jíst udržitelněji? S jakými zdravotními výzvami se potýkají noví vegani a veganky a jak bychom mohli zvýšit pově­domí o těchto problémech, takže by například lékaři a lékařky byli vstřícnější k veganství?

Co více, je nezbytné, aby vegani a veganky rozlišovali mezi proponenty/proponentkami neokarnis­mu a samotnými ideologiemi. Ti, kteří podporují neokarnismus, jsou bezpochyby zne­pokojeni problémy, o kterých jejich ideologie tvrdí, že řeší. Jsou lidskými bytostmi, které zápolí s komplikovanými volbami v komplikovaném systému. Vegani a veganky by měli ocenit mnohé ze snah proponentů neokarnismu, které činí „menší zlo“, zatímco proponenty a proponentky vyzývají, aby své volby hlouběji reflektovali.

Neokarnismus a společenský pokrok

Sociální hnutí nemají přímá směřování. Společenská změna je pomalá, nepředpovídatelná a ná­chylná na chyby. Veganství je revoluční hnutí, které požaduje hlubokou změnu společenského vě­domí a radikální přeměnu toho, jakým způsobem smýšlíme o sobě, jiných bytostech a planetě. Ten­to druh změny se neodehraje bez velkého odporu. Tento odpor se projeví různými způsoby: represivnějšími zákony chránícími vykořisťovatele zvířat, intenzivnější karnistickou propagandou a nástupem nových ideologií, které budou tvrdit, že nabízejí lákavá řešení na nepříjemné sku­tečnosti.

Jako vegani a veganky musíme poznat a osvětlit neokarnismy, abychom utvořili autentičtější dialog o problémech jedení zvířat. Tento dialog závisí z velké části na těch z nás, kteří jsou vegany a vegankami, aby v této společnosti realizovali své představy o vlastnostech a chování, které žádá­me. Zbavme se obranného postoje a spíše oceňme a uznejme obavy proponentů a proponentek neokarnismu. Proponenti a proponentky neokarnismu jsou spojenci veganů ne jejich nepřáteli; oni už totiž učinili krok podél karnistického kontinua. Jejich ochotě reflektovat volbu své stravy a touze po činění menších škod by mělo být zatleskáno. Nakonec, vegani a veganky by měli oslavovat neokarnismy jako jasné důkazy posunu v celospolečenském vnímání a posly lepšího světa, jenž při­jde.

Původní článek: http://www.onegreenplanet.org/lifestyle/understanding­‑neocarnism/

One Green Planet je online ekosystém načrtávající spojnici mezi světem ekologie, environ­mentálním a veganským žitím. Jsme platformou spojující plejádu různých hlasů a sami mezi sebou jsme spojeni povinností šířit dobré myšlenky, ze kterých čiší užitek lidem, zvířatům i planetě.

Článek je licencován od One Green Planet, která mi velkoryse dovolila text přeložit a publikovat.

Proč je pro „masojedy“ důležité pochopit karnismus

Většina z nás, které/ří odmala jedí maso, si neuvědomuje, že pokaždé, když se dáme do jíd­la, konáme v souladu s neviditelným systémem víry, který vytvaroval naše myšlení, volby, pocity a chování. Nejsme si vědomi toho, že nám bylo vnuknuto, abychom jedli zvířata, ale zároveň nezva­žovali důsledky našich voleb pro nás i ostatní, nebo abychom si uvědomili, že nějakou volbu vůbec činíme. Tento neviditelný systém víry – karnismus – vytvořil iluzi, že když jíme maso, činíme tak svobodně. Karnismus je vystavěn tak, aby lidem s humánními zásadami dovoloval účastnit se nelid­ských praktik, aniž by si uvědomili, co činí a také aby blokoval jejich uvědomění si, že nevědomky konají proti zájmům svým vlastním i zájmům jiných. Pokud jíte maso, potřebujete (a zasloužíte si!) znát pravdu o karnismu proto, abyste mohli udělat opravdu svobodné rozhodnutí, protože bez uvě­domění není svobodné volby.

Jak karnismus ovlivňuje nás a náš svět

Jedení je jednou z našich nejčastějších a nejvýznamnějších aktivit. Volba našeho stravování má přímý a dopad na naše tělo, mysl, ostatní lidi, miliardy zvířat i naši planetu:

  • Konzumace zvířecích produktů je předním důvodem některých z nejzávažnějších nemocí Západního světa dnešních dní, včetně nemocí srdce, cukrovky a rakoviny. Americká dietetická organizace zastává názor, že rostlinná strava je z nutričního plnohodnotná hledis­ka a pravděpodobně také zdravější než strava karnistická.

  • Jídla ze zvířat, která se dostávají na náš stůl, obsahují nebezpečné chemikálie jako arzén, čpavek a rtuť; látky jako například syntetické hormony a antibiotika, která můžou způsobit, že se infekce stanou odolnými vůči lékům; pesticidy; a velké množství výkalů.

  • Devadesátdevět procent masa, vajec a mléčných výrobků, které průměrný/á Američan/ka konzumuje pochází z velkochovů (anglicky „CAFO“ – concentrated animal feeding ope­ration – pozn. překl.), kde jsou tisíce zvířat narvané ve špinavých a nehygienických podmín­kách. Velkochovy jsou jedním z předních důvodů chřipkových pandemií – včetně virového kmene H1N1, ptačí chřipky a nemoci šílených krav a také potenciálně smrtících nemocí, které jsou přenášené v potravinách, jako je například Escherichia coli, salmonela a listérie.

  • Zvířata, jejichž těla jsou využívána k „produkci“ masa, vajec a mléka, žijí a umírají v bídě. Narodí se do obrovských zaneřáděných přecpaných velkochovů; brzy po narození jsou od­dělena od matek, kastrována, jsou jim poškozeny zobáky, odstraněny rohy a jsou označ­kována bez použití anestézie; miliony samic jsou násilně „oplodňovány“ (znásilňovány) ve speciálních stojanech. Zvířata jsou porážena na automatických linkách, jejichž tempo činí nemožným jejich řádné omráčení, takže mnoho z nich je pověšeno, spoutáno a „odkrvováno“, zatímco jsou plně při vědomí a pokud přežijí „odkrvení“, jsou vařena zaživa. Každé jídlo, které je vytvořeno ze zvířat, pochází z někoho, kdo žil a zemřel v agónii.

  • Ačkoliv vědci demonstrovali, že ryby a další mořská stvoření cítí bolest, každý rok miliardy těchto stvoření žijí narvána v přeplněných nádržích umělých líhní, kde se objevuje velké množství parazitů, bakterií, léků a chemikálií ke kontrole nemocí. Poté jsou brutálně poražena, aby je lidé mohli sníst. Mořská zvířata chycená ve „volné přírodě“ také nesmírně trpí. Navíc extenzivní rybaření je zodpovědné za zranění nebo smrt téměř 30 milionů tun nechtěně chycených zvířat (delfínů, ptáků, želv, atd.) ročně a také za to, že 70 procent lokalit s výskytem ryb je buď je buď plně využíváno, nebo už vyčerpáno.

  • Chování hospodářských zvířat je jedním z nejvýznamnějších přispěvatelů k některým z nejnaléhavějších problémů životního prostředí ve dvacátém prvním století, včetně znečiš­ťování vody, odlesňování, eroze, hynutí druhů, destrukce biodiverzity v oceánech, emisí skleníkových plynů, mizení pitné vody a tvorby chemického odpadu. Organizace spojených národů nedávno vydala zprávu, ve které naléhá na celosvětový přechod k veganskému stravování, jako k jednomu z hlavních nástrojů zvládnutí environmentální krize.

  • Pracovní podmínky v živočišném průmyslu a na jatkách v USA jsou tak nebezpečné a urážlivé, že podle Human Rights Watch porušují základní lidská práva.

  • Abychom mohli jíst maso živoucích stvoření, musíme se odpojit, psychologicky i emocio­nálně, od našeho obvyklého prožívání. „Ochromujeme“ své vlastní myšlenky a emoce a tím blokujeme naše uvědomění (myslíme si, že jíme „maso“, zatímco jíme mrtvé zvíře) a empa­tii vůči zvířatům, která se stala našim jídlem – a nutno říci, že uvědomění a empatie jsou naše integrální součásti.

  • Když jíme zvířata, nabouráváme tím svou vlastní integritu. O většině z nás se dá říct, že jim systém jejich vnitřních hodnot neodpouští svévolné násilí vůči jiným vnímajícím bytostem, takže když konzumujeme produkty vzniklé z jejich těl, konáme proti našim niterným hodnotám.

Karnismus je zakořeněný převládající systém; v dobrém i zlém, všichni se podílíme na tom­to systému. Naší volbou není zda se podílíme, ale jak se podílíme. Pokud si karnismus uvědomíme, můžeme být aktivními účastníky a účastnicemi spíše než pasivními přihlížejícími; informovanými spotřebiteli a sebevědomými občany. Pokud se dobereme uvědomění, můžeme volit to, co je v nej­lepším zájmu nás, mimo­‑lidských zvířat a naší planety a k tomu navíc žít autentičtější a svobodnější životy.